30. května 2010  |  Eliášek  |  1 025 480 707x / 1x

Vystrčit ocásek a mávat

Milé spolukočičstvo! Dnes ráno jsem přišel domů a vycítil jsem, že se blíží onen den. Den odjezdu mé drahé paničky. Ta z toho byla celkem špatná, že musí na školní výlet, když chce jít na výstavu, kde něco vystavuje. Abychom si to ujasnili, moje panička je sportovní antitalent a má jet na sportovní pobyt. Je však výtvarně založená, proto ta výstava. Soukromě bych upřednostnil tu výstavu, neboť by byla doma. Ovšem ne. Nejdřív jí Gábinka vyprávěla o tom, jak se jí spalo. Panička se tvářila nejdřív přátelsky, asi tak jako obvykle. Gabča však mluvila rychleji a hlasitěji, že to už paničce vadilo. Měla proto kecy, ať sklapne. To bylo: "Gábinko, ztišíš se?" Následovalo: "Gábino, ztiš se!" Potom: "Gabčo sklapni," načež vypudila i větu: "Gabrielo, drž zobák." Nechápu, jak má držet zobák, když má tlamu alias pusinku? Chopil jsem se toho já. Řekl jsem si, že se rozloučím s úctou. Nebudu vyprávět o tom, jak se mi spalo. Nejdřív jsem s paničkou snídal. Zatímco ona jedla, já pochrupoval. Potom jsem se najedl. Když musela jít balit věci, něco mi neustále říkala. Cituji: "No to je fór! Jak si mám vzít sluneční brejle, když žádný nemám, protože ve všech vypadám jak blb?" Nebo třeba: "Kde je ta knížka od Edgara Allana Poea, nevíš Elišáku?" Načež jsem zjistil a dozvěděl se, že panička má věci, které se jí hodí. Jenže ne tam, kam míří. Dokonce chvíli vyhrožovala, že mi zabaví moji nerezovou mističku. A Gabčinu. Já jsem mezitím z postele pozoroval, jak se jí daří. Všiml jsem si, že tam není deka. To mi bylo osvětleno, že ze mě vypadlo klíště, tudíž deka šla ven. Na balkón, sušit se. To mě rozladilo - ta deka je úžasně růžová, chundelatá. Pecka. O čtvrt hodiny později začlo pršet, ještě jsem si všiml paničina výrazu: "To je fajn, že sprchlo. Třeba nebude pršet pak." Jenže o dvě minuty později si vzpomněla, že má na balkóně deku, takže jsem se pro změnu bavil já. Muhehe, byla nasáklá vodou!
Oběd jsem strávil v obýváku. Spal jsem v křesle, jenže pak přišla babička, která musí sedět na onom křesle. Protože je po operaci a nesmí sedět nízko. Přesunul jsem se na gauč. Přišla panička. A vysavač. Chvíli to vypadalo, že vysaje mě. Jenže pak se vysavač ucpal tím listím, co padá z jedné kytky. Takže to znělo, jako když je tam vichřice. A já nemohl spát. Po vysátí toho všeho jsem se domníval, že mám klid. Ale spát jsem nechtěl, tudíž jsem šel za paničkou. Ta, již v dobrém rozmaru, byť neměla zabalené prakticky nic (a vlastně stále má zabaleno minimum věcí, nevím jak to chce stihnout, ale to je ona. Vždycky má na všechno dost času. Nikdy nepřidá, ani když sedím za dveřma. Jde si svým tempem a "Elišáček chvíli počká".), mě hladila asi půl hodiny. Ještěže línám, to by to nemělo ten správný šmrnc. Takhle má aspoň na koberci pořádně vystláno. Nyní se chystám poflakovat venku, rozloučit se s paničkou.
Čeká mě několik dní, kdy si budu moct celý den a noc užívat postel. Budu moct shazovat, co mi přijde pod ruku, lézt po jejím stole a strkat do všech sešitů. Pinkat si se vším, strčit dolů třeba i ty Giocondy (ty když jsem jednou strčil dolů, byla naštvaná, protože se všechny zlámaly). A nikdo nepřijde na to, že jsem to byl já. Supér! A těším se, až přijede. To bude lepší, neboť mě obejme, dá mi najíst (byť budu mít plnou misku), vyslechne si mé povídání o tom, co se událo. Pak bude vyprávět ona mně a půjdeme spát.

Sdílejte!  |  O sdílení

Ajuš  31. května 2010 10:43

Eliášku ty jsi teda rošťák, být rád, že ti odjíždí panička! Ještě, že jsi taky rád, že se vrátí ;)