Jak jsem se ztratil

Bydlil jsem u své nové paničky již asi měsíc a měl jsem prozkoumaný celý byt. Zbýval mi balkon, kam jsem sice chodil, ale bylo to nějaké divné. Byl trochu víc nad zemí, než jsem byl zvyklý, ale pro zdatného kocoura jako já to byla maličkost. Zvláště, když se pode mnou stále procházeli holubi a jiná ptačí cháska a já se na ně musel koukat jen z výšky a nemohl jsem je prohnat. Jednou jsem to už nevydržel. Vyčíhal jsem si, až bude panička v pokoji a neuvidí na mne, a skočil jsem dolů. Ptáci se rozprchli a já zůstal najednou v křoví sám a nevěděl jsem, jak zpět. A ta panička jako naschvál, vůbec na balkon nešla, aby mne zachránila. Začal jsem žalostně mňoukat (to já umím moc dobře) a snažil se vyškrábat po zdi nahoru. Ale klouzaly mi drápky - nešlo to. A to už jsem opravdu začal mít strach, že zase zůstanu sám opuštěný jako dřív. Zase jsem zamňoukal, ještě úpěnlivěji, a v tom se objevila panička, které byla podezřelá má dlouhá nepřítomnost. Zavolala mne, ať se ani nehnu, že jde pro mne. Moc rád jsem ji poslechl. Za chvíli mě už pevně držela a nesla mne domů. Já celou cestu mňoukal ještě strachem, jestli mě nenese někam pryč. Ale dobře to dopadlo, za chvíli jsem byl ve známém bytě u své misky. Sice jem vyslechl něco o nevděčných kocourech, kteří si neváží dobrého bydla a musí se courat i tam, kde nemají, ale to už jsem slyšel jen zdálky, protože jsem šťastně usínal ve svém teplém pelíšku. Tak zas někdy nashle... Kocour Baruška

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama