Tak mám konečně polici, ale nesedím na ní, utíkám a stále řvu u dveří, jaro je prostě jaro

Ahoj, můj milovaný deničku. Musím Ti napsat, že mi bráška v neděli konečně přivrtal tu shozenou polici. Dokonce tam mám místo na své sezení. Ale bráška to nějak nepromyslel a dal tu polici o něco výš. Škoda. Stolek je totiž malý a tak nemám dost místa k pořádnému odrazu. Tak polici nechám mamince na kytičky a knížky. Maminka mi totiž uvolnila více místa na oknech v jižním křídle naší rezidence, tak se celý den mohu povalovat mezi florou na sluníčku. Ale mě to jaro nějak táhne ven. Jen se probudím, sednu si ke dveřím a řvu a řvu. Klidně si nechám nasadit postrojek, ale venku je kravál, tak raději zase rychle běžím domů a řvu u dveří. Maminka říkala, že ze mne udělá vycpaninu. Trochu jsem se toho bál, tak jsem raději šel pomáhat vařit a maminka mě vycpala kuřecími prsíčky. (Nebo nacpala? Každopádně bych se takhle nechal nacpávat i vycpávat velmi často.)
Ale jeden kousek se mi v sobotu přeci jen podařil. Když jsem slyšel, že jde maminka po schodech, přikrčil jsem se u dveří a jakmile se otevřely frrrr a byl jsem venku. Než maminka doběhla, pěkně jsem se provalil na chodníčku. To bylo žůžo. Pak ale venku projelo nějaké rámusovité auto, tak jsem zase vyběhl domů. Přeci jenom mám doma své jistoty.