Kapitola první - Jiřinka aneb Manžel praví: "Na toto já se dívat nebudu."

Jiřinka je úplně poslední kočka, která se zachovala do dnešních dní z původní kolonie koček. A jsem přesvědčená, že je to nevlastní sestra našich nebohých Jardy a Toničky. V sousedství měli totiž velkého, černého, dominantního kocoura se zelenýma očima Vendu, který na přelomu 20. a 21. století obhospodařoval všechny kočky, co byly v okolí k mání. Nutno podotknout, že voce 2002 na popud velmi rozumné dcery, nechali sousedé všechny svoje kočky a tedy i kocoura Vendu vykastrovat.

Jiřinka se narodila někdy na jaře roku 2002, jedné kočce ze vzdálenějšího sousedství. Kočka, později jsme jí říkali Punčoška, rodila obvykle doma na půdě a vždy jí byla ihned všechna koťata zlikvidována. Poslední tři koťata porodila ve svahu do lesa pod protější zahradou kočkomilné sousedky. K ní potom také své tři děti přivedla ke krmení. Přišel podzim a jednoho dne ke konci října 2002 přiběhla zděšená paní, ať se jdeme na něco podívat. Uviděli jsme za plotem zdevastovanou mourinku. Sice chodila, ale břicho tahala po zemi, měla ho hodně zvětšené a za ní doslova plandal ocas. Na první pohled bylo vidět, že v půlce visí jen na kůži. Tak bylo ještě nějaký den, než manžel vyslovil onu osudnou větu. Vybavil se koženými rukavicemi, pevným vrstveným oděvem a syrovými kuřecími játry.

Mourinka, ač byla asi na pokraji sil, kupodivu chuť k jídlu neztratila. Talířek s játry postavil manžel k díře v plotě tak, aby akorát napůl prolezla. A světe div se, on to naprosto plaché stvoření chytl do rukou, nepustil a přes krutý odpor nacpal do přepravky.

S Jiřinkou (jméno jsme jí dali později) jsme ihned jeli na veterinu. Co si doktor myslel, je lepší asi opět nevědět. Kromě toho ocasu, měla úplně olezlé bříško a byla celá mokrá od odkapávající moči a výkalů. Prvně jsme jí nechali udělat testy, testy byly negativní. Bylo tedy rozhodnuto, pokusíme se Jiřinku zachránit, i když veterinář to viděl celkem skepticky.

Poprvé ji mechanicky vyčůral, Jiřinka splaskla o polovinu. Jiřinka byla sice úplný plašan, na lidi absolutně nezvyklý, ale strachy byla tak zkorpnělá, že s ní manipulace byla možná. Po té ji odstřihl půlku ocasu, který plandal jenom na kousku nekrotické kůže. Jiřinka ani necekla. Veterinář zkouškou zjistil, že celý ocas má úplně necitlivý. Ránu tedy vyčistil a zašil bez narkozy. Po té jen napíchal antibiotika a nějaké další léky a se slovy: "Za tři dny se přijďte ukázat, uvidíme, co se bude dít," nás vyprovodil z ordinace.

Ale co teď? Měli jsme jen jednu volnou místnost a tu už v té době obývala Pepína. Ale na vybranou jsme neměli, vkročili jsme s přepravkou k Pepíně, která právě na kanápku prováděla hygienu. To, co následovalo, mě nepřestává udivovat do dnes. Pepína zpozorněla, tak zvláštně zakrnkala a ještě jednou, do teď ztuhlá Jiřinka v přepravce začala mňoukat. Otevřeli jsme dvířka, Pepína zakrnkala znovu, Jiřinka se vyplazila z přepravky, dokázala se vyškrabat za Pepínou na kanape a přitiskla se k ní. Pepína ji packou objala a ihned ji začala čistit.

Jenom díky Pepíně, u které se Jiřinka cítila v naprostém bezpečí, jsme ji v počátcích mohli ošetřovat a podávat potřebné léky. V naší přítomnosti byla stále natisknutá na Pepíně, ale víme, že když osaměly, Jiřinka chodívala po místnosti a sedávala na okně.

Ale v pořádku nic nebylo. Od samého začátku se sama nevyčurala, mechanicky jsme ji čurali a přesto všady, kde seděla, zanechala loužičku nebo flíček, a kadit chodila několikrát denně a vždy udělala jenom jeden malý bobík.

Prodělali jsme s Jiřinkou několik vyšetření. Závěr byl poškození nervů v oblasti vylučovacích orgánů vlivem úrazu, kdy bylo naprosto porušeno ovládání svěrače močového měchýře. Nějaká složitá operace s výsledkem nejistým pro nás nepřipadala v úvahu. Svěrač sice držel, ale Jiřinka se nedokázala sama vyčurat a ty loužičky dělala vlivem infekce močového měchýře a struvitových krystalů, které se jí tvořily. Dlouho brala antibiotika a držela dietu a ještě dlouho po té trvalo, než se její stav stabilizoval. Časem přestala dělat flíčky a postupně i bobíky byly větší.

Jiřinka podzim a zimu 2002 a jaro 2003 strávila v místnosti s Pepínou. Na jaře 2003 se Jiřinka, ač roční kočička, naučila bravurně chodit v postrojku na vodítku. Většinou manžel s ní chodíval na procházky po zahradě. Po té zhotovil takový "kolotoč" v bezpečné vzdálenosti od plotů a stromů, na který se vodítko připlo karabinou a Jiřinka pobývala venku, jak jinak než s Pepínou za našeho častého dozoru.

Jiřinka má zdravotní problémy do dnes. Kromě toho, že čuráme mechanicky, musíme dbát, aby neměla zácpu. Na vše jsme časem s maminkou vypracovali metodu, která nezabere denně více jak 5 minut a Jiřinka naše konání bere s naprostým klidem a samozřejmostí.

Jiřinka trpí opakovanými záněty močových cest, což naštěstí rychle poznáme a je nasazena adekvátní léčba. Jiřinka není, jako jediná naše kočka, kastrovaná. Charakter jejího handicapu to nedovolil. Možná v důsledku úrazu, její mrouskání nebylo nikdy dramatické. Koťata samozřejmě nikdy neměla a mít nebude. Dříve jsme museli dávat bedlivý pozor, ale dnes žije mezi neškodnými hošíky. Jiřinka volně ven nechodí, zbavila se postrojku i vodítka a venkovní voliéry si užívá.
Místo ocásku má jen ztvrdlý, necitlivý kolík.

Z Jiřinky se postupem času stal snad největší mazel, kterého máme. Když ji chováme, soustavně rozdává pusinky, v náručí ji držet nemusím, sama se drží jako klíště a soustavně se mně otírá o obličej.

Jiřinka letos na jaře, pravděpodobně v březnu, oslavila 8. narozeniny.

Foto: Jiřinka a její kolík.
Jiřinka má svoji stránku ve Zlaté knize.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama