Jsem nefalšovaný kocouř?

Představte si, co mi moje maminka provedla. Jak neustále doma řvu, tak to asi nemohla poslouchat a na celý den odešla.

Já nevím, co to se mnou je, ale kudy chodím, tudy mňučím. Chtěl bych, aby se se mnou maminka honila, běhala za mnou i za gauč a také, aby se se mnou prala. Místo toho mi maminka dala kolečko z podvozku letadla. No teda! Sem se pěkně urazil. Copak jsem nějaký mrňous, abych si hrál s kolečkem? (I když takové běžící kolečko má něco do sebe, jen mě u toho nesmí nikdo vidět.)

Když maminka odešla a nevracela se, tak jsem si stále připravoval nějaké trucování. Ale maminka se nevracela moc a moc dlouho a já jsem z toho byl tak nešťastný, že když přišla, ozýval jsem se z ložnice zoufalým nářkem. Pak jsem dorazil do předsíně a musel jsem mamince ukázat, jak miluji dveře a záchodovou mísu... Prostě o všechno jsem se otíral, jen maminku jsem ignoroval. Ale vydržel jsem to jen do chvíle, kdy vyndala něco dobrého z ranečku. To nešlo odolat. Dostal jsem mlsnůtku, kterou jsem ještě neznal. Takové maličké bonbónky ve tvaru rybičky. Moc mi to chutnalo, tak jsem se nakonec s maminkou začal i mazlit. Vrkal jsem a předl a měl jsem velikou radost, že na mne nezapomněla. Pak ale maminka vyndala ještě něco. Dva maličké míčky. Jeden hodila na zem, pěkně skákal a maminka si asi myslela, že za ním poběžím. To tak! Jsem snad malej?! Hodil jsem na maminku opovržlivý pohled a odkráčel jsem se vztyčeným ocáskem do jižního křídla. Cestou jsem si jen tak mimochodem vzal do tlamičky to podvozkové kolečko. Ať maminka vidí, že provádím jen to, co chci sám.

Nejraději bych toto povídání tady zakončil. Bohužel mě maminka nachytala „na švestkách“. Po dvou dnech míčkové ignorace slyšela maminka nějaké podivné zvuky z ložnice a tak se potichoučku (snad ještě tišeji než to umím já) za mnou vkradla. A načapala mě, jak si tu běhám za míčkem a vyvádím jako ďas.