Kapitola šestá a sedmá - Milánek a Max aneb Pokus o umístění, který nedopadl

Milánek s Maxem se začali objevovat v říjnu 2005. Přicházeli ze stejného směru jako dříve Vlaďka s Káťou. Nikdy nepřicházeli s Vlaďkou společně, ostatně Vlaďka v říjnu 2005 už prakticky neopouštěla naši zahradu, hlavně náš nový pozemek.

Kocourci ze začátku sedávali za plotem na cestě, dál se neodvážili a smutně koukali. Nevěděli jsme, co si máme myslet. Mohli jsme se jen a jen domnívat. Byli to tak půlroční kocourci, Milánek byl malý, drobný, Max o hodně větší, ale téměř jistě bratři. Možná to byla koťata Vlaďky, možná Káti, možná jde jen a jen o pouhou shodu náhod, že byli taky rezaví. V průběku roku 2005 jsme si totiž nikdy nevšimli, že by Vlaďka nebo Káťa čekaly koťata.

V listopadu 2005 Vlaďka zalehla k radiátoru topení, přišlo škaredé počasí a bylo vidět, že kluci mají hlad. Cítili jídlo a to bylo silnější než strach. Naučili se chodit jíst na verandu, ale pouze do otevřených dveří. Milánek byl a dodnes je hodně plachý. Stačlo jen pohnout rukou něbo udělat krok a Milánek byl fuč. Přišly vánoce 2005 a napadl sníh. A byl to opět manžel, který rezolutně prohlásil, že už žádné venkovní kocoury nechce. Jak řekl, tak učinil a 25. prosince 2005 (sám neví, jak to udělal), ale prostě za Milánkem a Maxem zabouchl dveře. Byly vánoce, na veterinu jsme hned nejeli. Kluci se jevili zdravě, tak jsme je odblešili a odčervili a putovali za Vlaďkou. Vlaďka nadšená nebyla, kluci už vůbec ne a téměř 14 dní strávili zalezlí pod válendou.

S manželem jsme se tentokrát vážně domluvili, že jim najdeme nový domov. Přeci jen už jsme měli venku Jendu, Béďu, Jardu, na verandě nemocného Chlupa, v kočičárně Jiřinku, Matýska, Ládíka a Emila. V domku, který jsme chystali pro všechny, už bydlela Vlaďka.

Manžel se někde při práci o kocourech zmínil a jeden pán měl o kluky zájem, zvlášť celorezavý Max se mu líbil. A tak po přeočkování někdy po půlce února 2006 šli Milánek s Maxem do nového domova. Dostali s sebou celkem slušnou výbavu a já byla smutná, ale zároveň mě celkem těšilo, že se klukům podařilo najít domov.

Na kluky jsme se asi po týdnu jeli podívat a ještě že tak. Moje zděšení nebralo konce, když jsem viděla, že Milánek s Maxem skončili v nějaké dílně - opravně televizorů, kde kromě toho, že bylo všady plno prachu a špíny, hrozil kocourům prakticky na každém kroku úraz elektrickým proudem. Kluky jsem bez ptaní pochytala, hlavně Milánka bylo těžké vydolovat z pod regálu. Přepravku jsme s sebou neměli, hoši skončili v kostkované tašce od Vietnamců a jelo se domů. A tak šíleně špinaví a šíleně vystresovaní skončili podruhé u Vlaďky pod válendou. Milánek tentokrát nevylezl celý měsíc.

Koncem března 2006 jsme Milánka s Maxem nechali vykastrovat a bylo rozhodnuto, že zůstanou u nás.

Milánek s Maxem jsou asi bratři, ale každý je úplně jiný. Milánek je stále drobný kocourek, jeho maximální váha je 3,70 kg. Je hodně plachý, ani k nám sám nepřijde. V bezpečné vzdálenosti se kroutí, otírá, přede, prostě se předvádí, ale jak ho chceme pohladit, sekne tlapkou a uteče. Bojí se cizích lidí a zvuků, to je schopen zalézt do svých úkrytů a i několik hodin se neukázat.

Max je velký, statný kocour, vážící více jak 6 kg. Nebojí se tolik jako Milánek, k nám je vstřícný a pro pohlazení si přijde, ale kdy má dost, sám dá jasně najevo jemným kousnutím do ruky. Max nesnese chování v náručí a nesmí se na něj makat oběma rukama naráz, to přímo zpanikaří.

Milánek s Maxem ven volně nechodí. S velkou chutí si užívají v létě i v zimě venkovní voliéry a nám se zdá, že jim svobodný život neschází.

Milánek s Maxem měli letos na jaře 5 let.

Foto: Milánek s Maxem za mlada.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama