Kocouří vzpomínky: Říjen 2004 aneb Jak jsme s bráškou k novému domovu přišli

Milé kočkokocouří publikum, jelikož jsem v naší domácnosti jediný seriózní a k tomu ještě vnímavý kocouř, rozhodl jsem se, že vám sepíšu pár řádek o našem životaběhu. Mamka s taťkou "ulovili" mě a brášku na jedné venkovské zahradě za Brnem, kde by nás prý nečekal příliš veselý život... Že prý se tam začala ztrácet koťata a kočičky a už je nikdy nikdo neviděl... A bůhví, co s nimi kdo dělal. Naše kočičí maminka byla dáma v letech, která nám za více než tři měsíce stihla předat skoro všechna kočkomoudra, která za celý svůj bezmála pětadvacetiletý život posbírala. Když pro nás přijeli, vůbec se nám od ní nechtělo, i když už nás víc než měsíc fackovala a dělala otočenou. Já ale vím, že to bylo proto, abychom se s bráchou naučili, jak se o sebe sami postarat. To totiž naše maminka uměla dokonale.
Veškeré znalosti nám ale nebyly nic platné, když pro nás přijeli a naložili nás do takové velké bedny s mřížkou. Nevěděli jsme, co máme dělat. Kam nás vezou? Co s námi bude? Mňaumííínkóóó!!!
Cesta naštěstí netrvala moc dlouho. Když se bedna konečně otevřela, vylezli jsme s bráchou ven a rychle se schovali pod nejbližší kus nábytku. Nedaleko vonělo kočičí papání, ale oba jsme se báli přijít, aby se nám neudálo další nečekané příkoří. Mamka s taťkou nás nechali chvíli samotné, tak jsme všude všechno prozkoumali a posléze jednomyslně schválili na válečné kočkoporadě. Takový příbyteček si necháme líbit. Jojojo. Na sousedovic třešeň na zahradě to sice nemělo, ale sportovního a jiného vyžití jsme měli dostatek, baštu královsky prostřenou a komfortní záchůdek v ústraní. To by šlo. Usnesli jsme se rovněž, že na oba dvounožce budeme ještě chvíli dělat bubáky, aby si nemysleli, že jim to jen tak projde... To teda ne.
Co čert nechtěl, naše plány přerušilo cosi nepříjemného, na co se ani moc dobře nepamatuji... Vím jen, že hned druhý den ráno po příjezdu mi bylo hrozně zle, brácha na mě koukal, jako by mě viděl poprvé, mamka plakala a chovala mě, a já, i když jsem se ještě nechtěl, neměl jsem síly protestovat. Neměl jsem ani síly na to, abych udržel moč, svíraly mě křeče a zvracel jsem. Nějaká paní v bílém plášti mi dala několik včeliček a kroutila hlavou, co že to může být, kocourek je jinak zdravý... prý snad stres z cesty, nebo i otrava? Nevím. Ani nevím, jak jsem se u ní ocitl. Pak jsem usnul. Mamka do mě dalších čtrnáct dní cpala nějaké tabletky - a řeknu vám, ještě že byly zabalené v tuňákovi, protože jinak bych ten fujtajxl nepozřel. Bylo mi stále líp a líp. Během mé nemoci a rekonvalescence brácha nepříliš srdnatě ustoupil od plánovaného bubákování a ke dvounožcům se lísal o sto šest. Myslel totiž, že se taky lísám. No jo, pravda, začal jsem taky, když jsem pochopil, že to se mnou mamka myslí dobře a že jsem její "sluníčko chlupatý".
Pod stálým dozorem jsem se rychle vzpamatoval a společně s bráchou se vydal dobývat další území našeho nového domova. Dvounožci naše společné sídlo nazvali (ne právě bystře) "Domeček u dvou kočiček". Nojo. Však my jsme jim ještě ukázali, zač je toho kocouří loket... Tak. A o tom zase příště :-x)

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama