Na nejhorší se nedá připravit...

31. 12. 2010

„Příběh je tehdy domyšlen do konce, nastane-li v něm obrat k nejhoršímu"
(F. Dürrenmatt)

IX
„Ty jsi hodná, Kačenka je krásná, ale Potštejn,“ usmíval se muž smutně, „ Potštejn byl chytrej!“
Během tří měsíců měl muž rakovinu.

X
Poslední dny muž, žena a obě kočky trávili v Hospicu. Každý podle svých možností a nátury.

Kačenka ležela v nohách nemocniční postele, spokojená, že má muže jen pro sebe, a slézala dolů, až když to bylo nezbytně nutné.
Matýsek, vyděšený dalším stěhováním, zaujal místo v tunelu pod dekou a vylézal teprve po zjištění, že nikdo cizí není v dohledu.

Personál pracoval ohleduplně a rychle. Kočky si pomalu zvykaly.
Když v noci usnula žena těžkým spánkem a muž jenom bezmocně pozoroval stíny na stropě, Kačenka využila příležitosti a zmizela. Sestřičky starostlivě prohledávaly chodbu a přilehlé místnosti. Tiše ji volaly. Neukázala se. Neozvala se. Teprve poděšený křik andulek ze zimní zahrady vzbudil jejich pozornost. Kačenka seděla u vytržení před voliérou. „Krásnou kořist si našla! Tolik barevných pírek! A všechna se hýbou! Ne, jako ty hloupé hračky, co spadnou na koberec a už s nima nic není.“
Jen s největším odporem se nechala sebrat a donést zpátky do pokoje. „Nikdo to na mě neřekl, ale vsaďte se, že o nějaký ten škrábanec nebyla nouze.“

Po pár dnech navečer žena otevřela dveře na terasu s vlahým podzimním sluncem.
Kačenka si vzpomněla na dětství a jedním dlouhým skokem vyrazila ven.
Matýsek, který zřejmě celý život strávil v bytě, opatrně usedl mezi futra a pozoroval, co se bude dít.
V ženě zatrnulo. Kačenka byla v prachu a Matýska se bála vyrušit, aby neutekl taky.
„Neboj, ona se vrátí,“ utěšoval ji muž. „Jen, až uslyší konzervu!“
Za chvíli spatřili rozestupující se větve keře uprostřed záhonu. Kačenka usilovně očichávala myší cestičky a jiná zajímavá zařízení venkovního světa, o kterých lidi nemají ani ponětí. Matýsek neodolal a vydal se jí naproti.
Pozorovali kočky hrající si s uschlým listím. Pět minut byl svět dokonalý...
Potom se setmělo. Lupla konzerva. Než žena stačila naplnit obě misky, kočky seděly způsobně na svém místě.
Muž a žena byli šťastní.

Den po devátém výročí Potštejnova příchodu do domácnosti muž zemřel.

XI
Na noční stolek sestřičky postavily zapálenou svíci.
Žena tiše seděla u lůžka.
Jenže kočky nikdy živý oheň neviděly.
Kačence to bylo fuk. Jako jindy ležela s mužem v posteli a hřála ho svým tělem.
Matýsek ucítil neznámou vůni. „Co to je?“
Nevěděl nic chytřejšího, než se jediným plavným pohybem vznést nahoru ke svícnu.
To už žena vstávala.
Matýsek rychle oňufal podivnou věc. Nevonělo mu to a vůbec se mu to nezamlouvalo. Rázně se otočil a skočil dolů.
Zadek mu hořel plamenem.
Žena se po něm vrhla.
Pokojem se šířil zápach škvařící se vlny. „Jestli se lekne a zmizí pod záclonou, nikdo už to neuhasí,“ prolétlo jí hlavou.
Holýma rukama na něm uplácala oheň. Horečnatě rozhrnovala opadávající srst a hledala spáleninu. Naštěstí zdědil tak hustý kožich, že ohořela jenom vrchní vrstva a na kůži se oheň neprodral.
Postrčila svíci dozadu ke zdi. Opatrně vyčesala popel z Matýskových zad.
Nezlomný duch Potštejna našel důstojného následovníka.
Jenže to už muž neviděl.
Na nejhorší se nedá připravit...

XII
Když bylo definitivně po všem, šla se žena podívat k zimnímu Labi.
Přístup k vodě byl snadný. V dlouhém kabátě a kozačkách by to netrvalo dlouho...

Ale když máte doma dvě kočky, které vás chodí vítat při každém návratu, nemůžete je nechat napospas.
A tak šla koupit stelivo, protože by neškodilo vymýt kočičí záchod, a vybrat jiné konzervy, jestli budou kočičkám chutnat...

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama