2. 12. 2010
Nejsem kocour. Jsem veverka. Nadšená! Jsem veverka, která hbitě vyšplhala na trám. A skočila na další trám. Trámy jsou na území, které patří nejmladší holce. Má na svém území dolní území, horní území, mezi nimi schody a na horním území navíc trámy. Mezonet, říkala holka. Prostřední holka nemá mezonet, ale má dvoukřeslo, na kterém se veverce po šplhu na trámech dobře odpočívá. Taky jsou tu další schody, pěkně velké hlavní obývací území, celkem ucházející dvorek a velký sklep. Jsem s prostorem spokojená veverka. Tsunamissy, Kalassymita a tečkovaný element jsou také spokojeni. Už nejsou kočky a kocour. Jsou sloni. Jsou sloni, protože jedině sloni mohou dusat tak strašně, jako dusají oni po schodech. Hrošík nedusá. Hrošík potřepal hlavou, čímž docílil setkání dvou buněk. Mozkových. Díky nim objevil, že miska s granulemi je v kuchyni. Zaujal u ní oblíbenou pozici ležmo a vypadá zcela spokojeně.
Poučení z krizového vývoje: Šok, utrpěný v důsledku zjištění, že cílem evakuace není chalupa, ale nějaké nové území, které teď bude naším územím, kompenzujeme objevy nových možností a inovačními procesy proměn v jiný živočišný druh, z čehož je nakonec holka jelen. Velkej.
5. 12. 2010
Nejsem kocour. Nejsem veverka. Jsem bobr. Nemožnej. Hlodákama, které prokousnou všechno, obdařenej. Povidala to holka. Velká. Povidala to, když letěla chodbou za všímavým pomocníkem, který jí pomáhál s úpravami území a přitom si všiml malé tubičky. Zaujala ho. Rozhodl se podrobit ji bližšímu prozkoumání. Za tím účelem si ji nesl v zubech ke spisovně na trámu. Holka postřehla, že s něčím prchá. Prchala za ním. Ve snaze zrychlit přesun stiskl prchající pomocník předmět, nesený v zubech. Chyba. Dírkami vytekla podivná hustá tekutina. Částečně vyvolala pěnění a prskání zděšeného pomocníka, částečně nakapala tekutina na podlahu. Holka ji nepostřehla. Tekutinu. Vběhla přímo na ni. Tím její běh skončil. Byla přilepená. Lepidlem. Vteřinovým. Z tubičky. Prokousnuté.
Poučení z krizového vývoje: Vyčkáme, až holka pracně odlepí sebe a za pomoci škrabky i zbytky ponožek z podlahy. V čase vyčkávání přestaneme postupně prskat a pěnit. Následně důrazně oznámíme, že v důsledku utrpěného šoku nám hrozí vyhynutí a vyzveme holku, aby zahájila neodkladnou resuscitaci. Náplastmi. Růžovými.
8. 12. 2010
Nejsem kocour. Jsem otrávenej. Tečkovaný element je stále přítomen. Je stále přítomen, ač na území byli přítomni holka a kluk, vlastnění mou nadějnou studentkou Bellatrix. Byli přítomni, aby následně ukončili přítomnost elementu zde. Neukončili. Asi se jim nelíbil. To chápu. Mně se taky nelíbí. Nelíbí se mi, že je pořád na našem území a je čím dál větší. Tak nic.
15. 12. 2010
Jsem kocour. Musím být kocour. Někdo musí mít jasnou identitu. Musím být kocour, když holka není holka. Je pes. Asi. Podle toho, jak neustále štěká, je pes určitě. Štěká nepřetržitě a hlasitě. Leží v posteli. Prý zánět. Průdušek. Prý je jí opravdu zle. Prý letos budou vánoce v nouzovém režimu. Nejmladší a prostřední holka sice zvládnou hodně, ale všechno ne. Nevadí. Ke stavu nouze přítomnosti tečkovaného elementu, který mi stále víc připomíná tečkovaný kombajn, který mne svého času zpracovával jak žito, přidáme ještě stav nouze vánoční. Hlavně aby pes byl zase holka.
19. 12. 2010
Holka není pes. Holka je tele. A kouká. Kouká jako tele na nová vrata. Vrata pošta nedovezla. Dovezla krabice. Velké. Na ně holka kouká. Prý se někdo zbláznil. Úplně. A prý to vypadá na hromadné šílenství. No. Okamžitě jsem zahájil další část krabicologických výzkumů. Mělo to výsledky. V krabicích bylo mnoho lahodných soust. A dárky. Poslaly je holky. Moje. Oblíbené. Poslaly je, abych nevyhynul, když moje holka je pořád pes a psi cukroví a vánočky péct nemohou.
Poučení z krizového vývoje: V nouzi poznáš přátele. Přítelkyně. Holky. Moje. Milované.
24. 12. 2010
Holka je pořád pes. Štěká. Vydatně. Ale za pomoci nejmladší a prostřední holky dokázala zvládnout nachystání stromku, dárků, salátu a řízků. Kapřích. Musela se obejít bez mojí pomoci. Jsem z přítomnosti tečkovaného elementu tak znepokojený, že jsem letos ani u přípravných akcí neasistoval. Ani ke stromku jsem se nehrnul. Ani kapří řízek jsem nepodrobil chuťovému výzkumu. Polehávám a sleduju element nedůvěřivým zrakovým čidlem. Element si mne vlastně nevšímá a metelí se kolem Tsunamissy a hrají si na tuleně, ale to si mě ze začátku kombajn nevšímal taky, a pak mne zpracovával tak, že nezbyl klásek vedle klásku. Totiž chlup vedle chlupu. Začínám mít vážné obavy z budoucnosti. Vším jsem byl rád, ale žitem ne a nerad bych jím byl znovu.
Poučení z krizového vývoje: Opakování je matkou moudrosti, ale někdy může být úplně blbé.
17. 1. 2011
Jsem vysmátej kocour! Je pryč! Element. Byl vpraven do přepravky a vypraven k dopravě do Prahy.
CHA! Své chmury odhazuji v dál a jsem zase radostnej kocour. Snažím se rozradostnit i velkou holku a Tsunamissy. Brečí. Obě. Prý kvůli elementovi. Tsunamissy ho hledá. Když ho nehledá, zasmušile hledí. Holka hledí na Tsunamissy a říká, že ví, jak jí element chybí, ale že to nešlo jinak, protože mourovaný badatel by se utrápil. Ale že není nic horšího než se muset rozhodovat mezi dvěma láskami a vědět, že ať se rozhodne jakkoliv, některé ze dvou lásek ublíží... TSSSSS! O jakých dvou láskách mluví?? Tady přece máme všichni rádi mě a já jsem jen jeden. JEDEN! Kocour!
Piškot Pišutka v.t.
Foto: jsem velkorysej. Kocour. Klidně fotodokumentaci přenechám tuleňům utuleným. Na fotce mi tuleň šedivý tečkovaný nevadí. A protože jsem i přejícnej kocour, tak mu moc přeju, že, jak říkala holka, se má ve svém novém území báječně a je milovaným, obdivovaným, rozmazlovaným a všem pevně vládnoucím elementem.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?