Byl sem na véletě??

Jak ste jistě pochopili z méch minuléch zápisků, tak víte, že su hrozně hodné kocórek. Vubec neškrabu, nekóšu, chlupy nepóštim, nepřežírám se a následně neblinkám, kakám a čurám výhradně na místě k tomu určeném, rád se mazlim, poslóchám, no prostě kocórek, jakyho by každé chtěl.
Akorát na jedné věci ujíždim, a to só kliky. Vod té doby, co sem se přistěhoval, musijó se zamykat vchodovy dveře aj přes den a kliky vod pokojů só namontovany na svislo. Nějaké čas to fungovalo, až do doby, keró sem nazval Stěhování národů, když si pánici měnili pokoje. Velké pánik šel do malyho a mladé pánik se svojima dvóma koc do velkyho. To bylo betelny, poněvač fšechny dveře byly vodevřeny a já sem si mohl špacírovat, kde se mi zachtělo. Ale jak se zabydleli, tak dveře zas pozavírali a mysleli si, že je fšechno v richtiku. Ale na mě si nepřindó! Tajně sem trénoval, až se mi podařilo aj tu svisló kliku vodevřit. Zas tak složity to nebylo – stačilo vyskočit, předníma tu kliku vobejmót, zadníma hrabákama se vopřít do futer a bylo. Velké pánik nelenil a dotáhnul si šróbek, kdežto mladé pánik lení a šróbek nedotahuje. Pré že by to maly stvořeni, co tam s nima přebévá, ty dveře nevodevřelo. A tak když nikdo néni doma a nebo v noci, když fšichni spijó, my podnikáme poznávací výpravy, keréch se kupodivu zúčastňuje aj doplašená Mufka.
U mladéch je to dost zajímavy, spósta fšelijakéch krámů, nezamčeny skříně a hlavně sušák na prádlo. Ten nás furt lákal, poněvač to byla novinka, jakó sme eště neviděli. Při jedné noční výpravě sem neodolal a na ten sušák hópl. Fuj! To byla šlupka! Teda nevim, nač kupujó takovy lagricovy věci, kery nic nevydržijó a hnedka prdnó. Jako kdyby nevěděli, že majó doma těžkotonážního kocóra. Po tym hroznym leknutí sme chvílu dali pokoj, ale sténak každó noc, když fšichni zalehnó do regálů, já si fšechny dveře voběhnu a vozkóšim. Co kdyby náhodó...
A taky jo. Si tak dělám to svoje dveřový kolečko, všude klid, tma a ticho a najednou... nemužu uvěřit svém vočim... vodevřely se mně dveře do chodby. Týý jo! Tam sem eště nebyl! Teda byl, ale to mě nesli potupně zavřenýho v přepravce. Sám a pěšky teda eště néé...

Jako každó noc, zbudila se panička a šla na svó pravidelnó pochůzku. V předsíni ju zaujal Blonďák, na keryho málem šlápla, a podivila se, proč tam dřepí a čučí, místo aby spal jak normálně. Po dokončení pochůzky tam Blonďák dřepěl furt, čuměl na vchodovy dveře a mňóknul. No jó, žalobníček žaloval... Panička tam hodila voko a kóká – dveře vodevřeny. Jelikož su slušně vychované kocórek, nebudu vopakovat, co řekla. Dal sem si to za rámeček. Všude rožla a jala se počítat kočky, jenže se nemohla dopočítat. Furt měla jen dvě – Blonďáka a Mufku. Toho mórovatyho kocórečka né a né najít. Vyrazila teda hledat na chodbu, prolezla barák vod spoda navrch a zpátky, ale taky nepochodila. Když konečně přifuněla dom a vodevřela dveře vod bytu, uviděla, jak spokojeně sedim na košu a voblizuju si kožíšek. S neskutečně nevinnéma vočima sem na ňu juknul a zavrkal: „Co se v noci córáš po baráku? Neměla bys rači spat?" Vodpověděla cosi vo magorech, ale ty sem fakt nikde nepotkal.
No a pak už to byla klasika – panička se zavrtala do duchen, já sem se přitulil, Blonďák eště chvílu hlídal v předsíni, esli nendó nějaci vetřelci, a když nešli, tak vyšťóchl Mufku z jejího vyhřátyho místečka a šel taky spat.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama