Trampoty s Fridrichem

Musím si postěžovat na toho mojeho bráchu. Mamča o něm říká, že je poťap, magor a šuspajtl, ale to je všechno málo. On mi prostě nedá pokoj. Má to své kocouří zařízení jen na čurání, ale furt dělá, jako by to nevěděl. Neustále mě nahání a obtěžuje, takže ho občas musím lisknout a pak je chvíli pokoj. Ale nikdy mu to moc dlouho nevydrží. Fakt nevím, co si o tom mám myslet. Kdyby to bylo z lásky, tak bych čekala, že mě hezky pohladí nebo se přitulí, ale to on ne. Číhá za rohem a obyčejně na mě hópne zezadu. To víte, že si to nenechám líbit. Ale já si vyskočím na skříň a tam si za mnou moc netroufá. No, jednou si troufnul, ale se zlou se potázal. Šel si hned stěžovat mamči, ale ta se mě zastala a řekla mu, že mě nemá otravovat. Tak za mnou už na skříň neleze.
Ale v noci se stejně sejdeme u mamči v posteli, tam je krásně teplíčko, a než usneme, tak vrním já, Fridrich i mamča.