O věčnosti
Během synova dospívání u nás žil v akváriu křeček. Různé barvy, rasy i vyznání. Přes všechnu snahu, mrkev a jablíčka, každé dva roky umíral. To byla jejich jediná špatná vlastnost.
Zatímco ztracený zlatý náramek po babičce Dvounohou akorát naštval, smrt křečka celou rodinu vykolejila na několik týdnů, přestože byl okamžitě za dvacku zakoupen jiný.
Jistěže ještě krásnější, ještě roztomilejší, ale jiný...
Před třemi lety zemřel Potštejn.
Pořád Dvounohé chybí.
Hledá ho ve všech kocourcích, kteří jsou mu třeba jen vzdáleně podobní.
Zbylo po něm pár papírových fotek a drápance na prádelníku. Stopy jeho dominance, které se každá další kočka v téhle domácnosti snaží přetrumfnout vlastním podpisem.
Po Dvounohém zbyly dva výkřiky poplatné jeho temperamentu a momentální náladě na Internetu.
Nejdřív přišly Dvounohé jako nedůstojné a pokusila se je smazat. Ale není v téhle branži zběhlá a nepovedlo se jí to.
A pak jí došlo, že nemá cenu cenzurovat člověka, kterého milovala. Kdo ho znal, vezme to, jak to je. A ostatním je to jedno.
Zatímco dřív se mohli stát nesmrtelnými jenom někteří umělci díky své práci, která je přetrvala, dnes činí nesmrtelným Internet.
Není to tak dávno, co se vedly diskuse, jak dlouho vydrží záznam na magnetofonovém pásku...
Teď se zdá, že pásky přečkaly životnost magnetofonů. A Internet se svým přeléváním dat stárnutí techniky zřejmě bude schopen odolávat.
Horskou lesní kočku Jůlinku jsme nikdy živou neviděli. Jenže její příběhy a její skvělé fotografie z ní udělaly součást naší smečky.
Prostor, který jí její Člověk poskytl, a um, se kterým zachytil společné zážitky, z ní učinily mimořádnou osobnost, která nám bude chybět!
Tak Jůlince její Člověk vytvořil důstojný pomník, ke kterému se budou lidi rádi vracet, jako se vracejí ke svým přátelům, co už nejsou...
Requiescat in pace...
| O sdílení
Ludmila Vostrá 
25. března 2024 14:39
Ten Dušan to krásně napsal a já jsem ráda, že někdo jiný miloval svoje zvířátko tolik, jako já svoji Sněhurku, jen to dovedl lépe napsat!
Lucissia 18. března 2012 21:07
A já znovu musím opakovat, že Julinka neumírá, jen usíná, aby se každý den probouzela ve vzpomínkách nás všech...
staniko 14. března 2012 21:56
Krásné a pravdivé, zejména závěr o Julince.
Moni 13. března 2012 22:33
Moc pravdivý deníček a krásná Dušanova slova. Jen u nás teď povážlivě stoupla spotřeba papírových kapesníků...
Karla z Končin 13. března 2012 21:21
Matýsku a Dušane, děkuji za krásná slova.
Hanako 13. března 2012 18:57
Dušane díky za krásná slova tolik pravdy v nich. Děkuju velké kočce že mohu být obklopena takovými kočkami doma jako Jůlinka. A Jůli stále žije v nás a bude pokud my sami budem chtít.
gabi od Smíška a Matýska 13. března 2012 18:10
Smekám před písmenky výše napsanými i před písmenky níže napsanými...
BáraP 13. března 2012 16:46
panebože...nebo velká kočko...to je tak krásně napsané...oboje...zápisek deníčku i dušanova slova...
Jana M. 13. března 2012 15:04
Přesně vím, o čem píšete, taky mám doma jednu takovou kočičí Duši, která nás posunula někam výš. I když sae tomu nezasvěcení smějí, je to tak. Budiž Julince země lehká.....
Dušan 13. března 2012 11:35
Děkuji, děkuji také za Julinku, Vám za krásně napsaný text. Julinka dokázala něco, co se vymyká všemu, co jsem poznal. Dokázala, že i smrt se dá porazit! "O věčnosti" je toho důkazem a nejen to.
Ani nemoc, ani lékařská liknavost či slabost, nic nedokázalo zabránit tomu, po čem jsem spolu s ní toužil. Ano, mohu věřit na osud, na to, že vše bylo dáno. Jenže osud píšeme sami. Možná jej dokážeme změnit, nevím.
Nebojte se dát vše. Komu a kdy, to poznáte. Někteří. Pak budete připraveni.
Julinka mi změnila a nesmírně obohatila život. V mnohém velmi specificky. Toto je jedinečná vlastnost koček. Přetvářet své okolí. Celé rodiny dvounohých. A Julinka šla ještě dále.
Někomu to může připadat přespříliš patetické, jako bláznovství, že takto se to nedá brát. Ale já to tak cítím, vnímám a že si na mne možná ukazovali prstem, je mi jedno. Píši to, protože se nebojím! Není za co! Ona mne milovala a já ji. A oba bez výhrad! Ona se ptala, já odpovídal. Na mně pak bylo rozhodnutí. Pro mne nikdy nebyla pouhou kočkou domácí, byla mou horskou lesní, Julinkou, duší tak krásnou, již nelze nemít rád. A o tu duši jde! Já se ji pokusil trochu přiblížit a Julinka mi to dovolila. Posunula mne jinam a sama musela odejít. Někdy jsem se ptal sám sebe, zda bych to dokázal a nenašel jsem jinou odpověď než tu, že přijde čas.
Julinka tady vedle mne již nesedí. Nemohu ji již pohladit, dotknout čelem jejího roztomilého čumáčku. Je v lese. Možná tam, kde jsem se ji nikdy neodvážil pustit. Možná mi sedí za ramenem a já ji jen necítím. Je ve mně, ve Vás a spoustě ostatních spřízněných duších. Vím, že jich není málo a jsem tomu velmi rád. A šťastný z toho, že mně bylo dovoleno toto poznat a dokonce zprostředkovat. Naučila mne mnoho, víc než jsem stačil postřehnout, pochopit. Ale myslím, že půjdu-li stále naproti, hranice se opět posunou. Díky ní jsem již tam a mohu jít dál. Zůstali zde Mikísek, Čertík. Budu-li mít štěstí, zasloužím-li si to, mám-li ten dar, Julinka se znovu narodí a setkáme se. Možná ne za dlouho.
Žal a smutek ze mne minutu po minutě opadává a já zjišťuji, že přede mnou stojí další úkol. Kéž bych se dovedl s věcmi, jež mne nyní čekají, vypořádat tak správně, aby se mi to vyplnilo. Je to krapet jednodušší, neboť Julinka mi může pomoci. Skrze Vás, Vás všechny, kteří jste jí dokázali otevřít své srdce.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
1 025 480 743x / 4x
