Mňau, kamarádi, netušil jsem, jak moc mně bude Julinka scházet. Pořád na ni myslím a čekám, kdy se objeví. Jenže stále nic. Až pak náhle! Koukala na mne ze svého pelíšku na šplhadle, kterému dvounozí říkají skříň. Honem jsem za ní vyskočil, natěšeně zamával ocáskem a přiběhl blíž. Je to Julinka, není to Julinka?! Samozřejmě jsem ji poznával, ale něco se mi nezdálo. My spolu mluvili očima a teď se koukala nějak strnule. Musel jsem to tedy zkontrolovat. Obešel jsem pelíšek ze strany, nakoukl a Julinka nikde! Ale vždyť tu byla! A není! Šálí mne zrak? Znovu jsem nahlédl zepředu. Kouká pořád stejně! Ale kde vlastně je a jak to dělá?! Vidím ji, poznávám a přece tu není! Strčil jsem hlavu do pelíšku a snažil se ji alepsoň vyčmuchat. Marně. Čáry máry! Zdráhal jsem se uvěřit, že je to ta věc, jíž dvounozí říkají obrázek. Ale je tomu tak. Vždyť to znám. Podobné obrázky jsem viděl v dvounožcově obrázkové bedně či nad ní. Dokonce se poznám v takovém divném místě, kterému dvounožci říkají zrcadlo. I ve vodě v potoce jsem se občas zahlédl. Jenže tahle Julča byla jako živá a já ji tak moc, moc chtěl vidět. Není. Jen jakési papírky, šišky, myši, postrojek či kočkofor. Naposledy ležela v pelíšku před více jak dvěma týdny a byla zase jiná. Jakoby bez života a já nevěděl jak se chovat. Raději jsem nešel blíž. A pak ji odnesli. Vím kam, nevím kde. Pokaždé, když jdeme ven, jakoby stejnou cestou šla před chvílí. Ona byla vždycky mazaná a umí se schovat. Už bych ji ale nejraději plácl tlapkou, ať toho nechá. Jenže každý den, brzy ráno, u misky granulí si uvědomím, že vše je jinak. Co se však příliš nezměnilo, jsou procházky do lesa. Změnil se ale les. Přišli do něj pilouni a zůstala po nich velká díra. Jako po Julince. Dokonce více jako stoletý, mohutný dub jim padl za oběť. Stejně tak o něco mladší borovice a mnoho dalších stromů. Překvapeně jsem na tu spoušť zíral a bál se hnout z místa. Připadalo mi, že snad odevšad na mne bylo vidět. Krčil jsem se na jednom z těch pořezaných stromů a čekal na soumrak. Ten naštěstí na sebe nedal dlouho čekat a můj dvounožec dokáže být trpělivý. Navíc mi chtěl vyhovět za poslední, ne příliš vydařenou dopolední procházku. Když jsem konečně vyrazil na naši okružní trasu, byl už klid. Napadlo mne trochu se pomstít za to popostrkování a šťouchání posledně a vyšplhal jsem na jeden strom. Byl to habr s hladkou kůrou, ale protože se dosti nakláněl, nebylo to pro mne zas tak těžké. Dvounožec za mnou samozřejmě nemohl a musel dole hezkou dobu počkat. Občas se připoměl zapískáním či tichým zavoláním. Moc dobře ale ví, že když já někde vylezu, dolů se vrátím, až když sám já rozhodnu. :) A to už byla tma a chladněji. Pro mne ideál. Sešplhal jsem potichu dolů a vydal se dál do lesa. Prošel jsem celou trasu, bez vodítka, po tmě. Když jsme se blížili k Julinčinému paloučku, ohlásil nás puštík svým typickým houkáním. Snad to byla nějaká domluva, ztichl přesně v okamžiku, kdy jsme dorazili na palouček. Tam, pod sedacím pařezem, svítila slabě první jarní světluška. Viděl ji jen dvounožec, já raději pátral po prvních výhoncích trávy.
Tu lepší, šťavnatější, jsme zde našli až při další procházce, tentokráte ve dne. Ačkoliv to byl den krásný, slunečný a teplý, mně se příliš nelíbil. Na vině tomu byli cizí dvounožci, jež v hojných počtech vyrazili k lesu. Na tom by nebylo zas nic tak moc špatného. Jenže oni se neumějí vůbec chovat. Křičí, kácejí a lámou kde co, odhazují všude odpadky, pouštějí štěkopsy na volno, ženou se vpřed na samohybech či v rachotících krabicích a chovají se vůbec bezohledně a sobecky. Zpátky se pak vracejí spokojení, že se jim dostalo toho, co chtěli. Pokud ne, jdou dál. Co nechtějí vidět, nevidí. I na mne se dívají skrz sebe. Jenže já jsem JÁ! A já jsem také les! Mé oči jsou zrcadlem, tak jako jiní jsou zrcadlem pro mne.
Jsem příliš malý na to, abych se ubránil. Ve velikosti to však není. Nemohu jinak, než jak mne příroda obdařila.
A les, jeho obyvatelé? Dvounozí prý říkají: "Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá." Co do něj přineseme, to nám vrátí. Po svém a všem. Na to jsou dvounozí krátcí. Mnozí jen krátkozrací. A někteří mají dar. Takový, jež nikdo jiný v zvířecí říši nemá. I dar však může být ztracen, zůstane-li nevyužit! Zneužit, stává se prokletím. My kočičáci, psi, koníci či opeřenci, ale i ostatní zvířátka to víme a vydali jsme se mnohdy dvounohým naproti. Kam se nám podaří dojít je věcí každého z nás, stejně jako věcí nás všech. Všichni jsme sousedi, jedni blízcí, jiní vzdálení.
Já, Julinka, Čertík i naši dvounožci tady našli ty vzdálené a dnes máme k sobě mnohem blíž. Dokáží naslouchat, respektovat, dokáží pomoci. Dokáží tvořit! Bez nich, bez toho všeho bychom nebyli, kde jsme. A naopak. V lesích a na loukách plných odpadků, špinavých potoků, hluku a smradu Julinku, Dvounožce a jemu podobné, svobodná zvířata a život vůbec nenajdete. Není to škoda, není to plýtvání a nezodpovědnost?
Také já do lesa patřím! Stačí mi pár myší, pár stromů a klid. Proto raději chodím na večerní procházky, i když bych rád přes den. Julinka byla odvážnější, ale pokaždé vrčela a musela ustoupit, když takové věci viděla. Někdo ji vzkazoval, že se stará o věci, které jí nepřísluší. Není tomu tak! Pro ni a koneckonců i pro mne je les, louky a okolí podstatnou součástí života. A nejen pro nás! Místem, kde zažíváme skutečná dobrodružství a opravdovou pohodu. Rok co rok, měsíc co měsíc, stále musíme ustupovat. Jako ten les. Člověci do něj chodí jen brát. Jeden za všechny, každý pro sebe! Ale tak to nejde! Vždyť kam se poděju? Co bude s těmi, jež mne mají rádi? Co s ostatními?
Dvounožec říká, že nebýt toho plýtvání, možná tady mohla Julinka se mnou být.
Naštěstí ale mezi člověky existují lidé, kteří se dokáží zastavit, rozhlédnout a poznat. Takoví se na mne usmějí a dokonce by mne rádi pohladili. Takoví pomohli Čertíkovi, Julince, mně i našemu dvounožci. Velmi jim děkujeme.
Tenhle dlouhatánský zápis v deníku zde nemám proto, abych si stěžoval. Ale existuji! Postačí mi, že si jej někteří dvounozí přečtou a budou do lesů vstupovat s vědomím, že v nich mohou potkat takové jako jsem já, Julinka a všechno, o čem jsme doposud vyprávěli v denících. Že to funguje, toho jsou mnozí z mých miciňáckých, modrokocouřáckých, kočičonetích či adélkovských kamarádů důkazem. A přibývají další. Stejně tak budou přibývat má další dobrodružství. Již příště opět jedno noční, pod hvězdami.
Miki
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?