Jak ten čas letí...

Zase se hlásím, kočičáci a kočkomilové, po dlooooouhé přestávce sesumíruji rok a kousek, během kterého jsem vás hrubě zanedbávala. Hned na úvod se musím pochválit, jak jsem se všemi vyběhla. Když krmička odeslala můj poslední příspěvek (září 2010), oddychla si, že zas na nějakou dobu je se spisováním pokoj, ale já jsem nad tím pořád přemýšlela, hlavně nad tím, jakou energii věnuje hledání vhodného rytíře pro svoji princeznu, a rozhodla jsem se, že tolik snahy nemůžu nechat bez užitku vyšumět. Pár dní po odeslání jsem byla moc přítulná ke všem obyvatelům mého království, až si toho všimnul i páneček. „Ty jsi nějaká nedomazlená, co bys chtěla?“ ptala se krmička. „Kocoura,“ mňoukla jsem. Krmička vytřeštila oči, no nadšení si představuji jinak. „To se mi snad zdá,“ vydechla a pak se uklidnila, „To se mi určitě jenom zdálo.“ Aha, ona si není jistá a nechce jásat předčasně, došlo mi, tak to je snadná pomoc. Postavila jsem se doprostřed pokoje a z plna hrdla, aby nedošlo k omylu, zazpívala: Kocoura, přiveď mi Kocoura. Rozumíš? KOCOURÁÁÁ!!! A předvedla jsem svůdnou pózu. Krmičkou to málem šlehlo o zem, určitě od radosti. A hned běžela tu krásnou novinku sdělit pánečkovi. Jeho reakce byla obdobná, obzvláště po té, co zkontroloval stav svého účtu. A taky to povídala mojí bývalé mamí. A říkala jí, že ze mě bude mít Gladýsek určitě radost. To jistě, ze mě má přece každý radost, nicméně nevím, kdo je to ten Gladýsek, a taky nevím, co jí na to mamí odpověděla. A kocour pořád nikde! A to slibovala, že až budu starší, až budu starší ... A tak se snažím sama, zpívám poctivě každý večer a čekám, až nějaký rytíř přijde za mnou ... (já jsem totiž hlídaná líp než kdejaké princezničky ve věži střežené drakem). Uvidíme, jak to dopadne.
Jo ahá, tak Gladýsek je ten polokocour, se kterým jsem cestovala do Valtic. Hm, docela vyrostl od té doby. Docela zkocourovatěl. Ale je docela mimo – týden jsem u něj byla a dotáhl to jen k zamilovaným áriím. Kruci. A Kriša je zatím za hvězdu, jelikož v Olomouci ukořistil oba dny BOB kastrát polodlouhosrstých koček. Vánoce vánoce přicházejí, Ježíšku, najež mi kocourááááá. Nevěřím na Ježíška, kocour pořád nikde. A je tu únor – kocourááááá. Ha, že by? Krmička balí moje kufry, prý jedeme za kocourkem. Bezva, kde je ta přepravka, dělej, nevidíš, že už jsem nachystaná? Hm, zase Gladýsek – jů, on se za ty čtyři měsíce dovzdělal, už ví, jak na koťátka! Medový týden! Ani se mi moc nechtělo domů. A jak o mě pak všichni pečovali! No já o sebe taky pečovala a dávala jsem si pozor, abych se příliš neunavila a příliš nevyhladověla. I soukromý domeček mi pořídili. Hernajs, ta škvíra za gaučem se nějak zmenšila, či co, že se tam najednou nevejdu... Krmička se těší na své narozeniny a dárečky, ještě neví, co já už tuším, tedy že budu nadělovat úplně první.
No a je to tady, 17.5.2011 (do narozeninového data jsem se sice úplně přesně netrefila, ale to je drobný detail, stejně byl můj malinko předčasný dáreček ten úplně nejlepší) jsem přivedla na svět 3 překrásné dětičky, celé po mně. Krmiči kolem mě tancovali jak kolem zlatého telete, tak jsem jim odpustila i to, že mé poklady nazývali tečkovanými myšmi a potkánky, pak jsme prošli obdobím medvídků a přehoupli se do věku piraní, kalamit a ufounků. Tři měsíce byly pryč a všichni jsme byli sbaleni do přepravek – ostravská srpnová výstava byla naše. Já BIS, moje malé Áčka BIS – a pak byli najednou pryč. Doma bylo tak ticho. Mně to až tak nevadilo, po 3 měsících oškubávání a vycucávání si myslím, že jsem měla plný nárok na odpočinek. Ale chudák Kriša – dokud byli malí moc malí a nemotorní, byl z nich nešťastný a nevěděl, co si s nimi počít, ale jakmile povyrostli, byli s ním v lumpárnách jedna tlapka. Ještě dva dni je hledal a volal.
Můj klid ale neměl moc dlouhé trvání. Mohla jsem to tušit. Krmička nad notebookem nějak moc často áchala nad jedněma konkrétníma webovkama. No a pak jednou na podzim zmizela na celé odpoledne a vrátila se večer, s malým tečkovaným vetřelcem. Byla to holka, mrňavá, tmavá a tak vyplašená, že se nenechala ani očichat. Nechala jsem to být, však ona vyměkne – a taky ano. Je potřeštěná, uvřískaná, drzá a neodbytná, ale vesměs neškodná. A konečně je tu někdo, kdo dokáže namlátit i Krišovi, když si o sobě až moc myslí. Oficiálně se jmenuje Glamour de Lourde, CZ – krásné a elegantní jméno, ale krmička jí mnohem příhodněji říká Mouriše, Čičik nebo Keliška.
A je tady zase jaro, čas lásky a koťátek. Já taky budu mít letos děti. Mouriš by taky chtěla, ale má smůlu, ještě není plnoletá.
Mějte se krásně, vaše Kačenka

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama