Nalezeniny

V úterý 22. května slavím tříleté nalezeniny!
A to znamená, že je mi deset let!

Udělal jsem za dobu, co bydlím tady, veliké pokroky.
Přestal jsem se schovávat pod deku, i když tunelování byla ze začátku moje jediná radost a jistota.
Přestal jsem kousat Dvounohou. Proč bych ji kousal, když se můžu poprat s Dárečkem, co hrdlo ráčí. A sem tam, čistě pro formu, postrašit Kačenku, až vříská!

Když je mi smutno, napochoduju za Dvounohou a ducnu do ní.
Ona už ví. Hladí mě mezi ušima a na hřbětě a poslední dobou už i na břiše a já se natáčím, aby na nic nezapomněla, to víte, sklerotická ženská, a tak hladí, do úplného vyhlazení kocoura z povrchu zemského...
A potom, teď dávejte pozor! Potom si vyskočím do její postele a tam spokojeně spím! Já, který jsem byl celá léta cepovaný, co všechno kočky nesměj, už vím, že můžu.
Odkoukal jsem to od Kačenky. Ta se válela v posteli každou chvíli a nikdy si to neschytala. Ti dvounozí jsou divní. Každý chce něco jiného. Kdo se v tom má vyznat! Ale v téhle Dvounohé už se vyznám. Tu prokouknul i Dárek!

Když je dost granulí a misek s vodou na dosah (a občas sobota), svět je jedno velké hřiště.
Staří kocouři nehrají mariáš. Většina jich nechodí ani do hospody. Přesto dovedou užívat života...
Bývaly doby, kdy jsem si hrál. Nejenže jsem popocházel. Dokonce jsem běhal! A skákal! A lovil! V košíku se ještě válejí čtyři malé ušmudlané myši. Pamatuju myš na klíček, myš na setrvačník, myš, co poznala kraj stolu a včas změnila směr. Ten pohrkaný Dárek vystartuje, kdykoliv Dvounohá jen cvakne laserovou myší. Taky jsem běhal za jejím červeným světýlkem. Dokud jsem nepřišel na to, jak mě Dvounohá šidí. Cvakne a položí myš na stůl. A našinec běhá a hledá. Na to už jí neskočím!

Od té doby, co tu žije to hubené tornádo, už si nehraju.
Ne, že bych to nezkoušel. Ale nejde to.
Zalehnu do krabice, Dárek ji potřebuje. Hopsá mi nad hlavou a packou se dobývá dovnitř. Zamířím k měkkému, strakatému, vlněnému střapci od čepice, Dárek mi ho čmajzne před nosem. Dvounohá mi hodí klubko a než stačím natáhnout packu, proletí kolem jak namydlený blesk Dárek. Klubko uchvátí a zůstane po něm jenom žíznivá čára.
To bych akorát chytil nádchu od průvanu.
Kačenka na to kouká shovívavě. Nikdy si moc nehrála. Ale taky tolik netloustne...

Sotva se naučil vyšplhat po zácloně do patřičné výšky, chtěl Dárek na okno! Okno znamená celý širý svět s jeho sluncem i vůněma! A co myslíte, že se stalo?! Třepetal se bezmocně zamotaný v zácloně jako motýl. Záclona přede mnou, záclona za mnou! Kam pohlédl, hustá, pevně utkaná síť. Okno na dohled a přece nedostupné! Lodní sirény v mlze houkají táhle a důstojně. To není Dárečkův případ. Slyšeli jste, zoufalé pískání dýchavičné parní lokomotivy v dlouhém stoupání před tunelem? Nejde o život, ale jako by o něj šlo...

Z okna nad námi klepou deku. Hospodyni s čistými okny by to pohoršilo. Naše okna jsou pohoršlivá sama od sebe jen chvilku po domytí. Dvounohá se nevzrušuje. Dárek rozčíleně švihá ocasem. Pračku zapíná na vyvářku. Na to si zvyknete. Vzrušením ani nedýchá. Číhá! Loví! Deka rozmachem velkého ptačího křídla zastiňuje oblohu. To není orel. Nejméně albatros! Dárek ho musí dostat. Alespoň pár pírek! Jen kdyby to pletivo nepřekáželo! Život je samé protivenství.

Nejlepší hračky jsou ty, co si sám najde.
Stačí špička okurky salátovky. Voní a krásně se kutálí po podlaze, když z ničehož nic, úplně sama od sebe, seskočí z linky na zem.
Závěs v koupelně už má zase dírky. Jako mušince to vypadá. Dvounohá se tím nechce zabývat, dokud Dárek nevypracuje krajkový vzor.
Na vnitřní straně dveří skříně visí kravata, co už nikdo nenosí. Kožený pásek dobře voní. Mašle na krk, ze které byla Kačenka před lety na mrtvici. Takový ulovený had je terno! Dárek s ním cválá po bytě. Ocumlaný konec pevně stisknutý v zubech. Občas si na něj šlápne až udělá kotrmelec. Ale okamžitě se otřepe a pomsta je sladká!

Zmuchlaný papírek nosí v papule a zkouší, kde se bude nejlíp honit.

Kousek staniolu upatlaný od rozbředlé čokolády dočista olízněte, aby nic nepřišlo na zmar a taky, že je čokoláda pro kočky jedovatá, ale pro dvounohé ne... Ubalte z něj tu nejmenší kuličku, co dokážete, a položte ji vysoko na obtížně přístupné místo. A potom už jen čekejte a dívejte se, co se bude dít.

Rozumní kocouři, co je hned tak něco nerozhází, jako jsem já, lehce nasají vzduch, pokrčí rameny a překulí se na druhý bok. Přece nenechají cloumat svým majestátem.
Jestli máte doma něco na způsob Kačenky, nenechá se zmást, chvíli bude koukat, není na to zvyklá, ale pak usoudí, že zajímat se o cokoliv, co evidentně není k jídlu, je naprosto zbytečná námaha, a dál bude klimbat na okně.

Pošuk typu Dárečka valí kukadla, div mu nevypadnou, už během první operace.
V okamžiku, kdy je neznámý, leč mimořádně zajímavý a mermomocí chtěný předmět opuštěn, vyrazí po stopě.
Čokoládu v životě neochutnal a staniol nejspíš taky ne. Těžko říct, co mu vlastně voní a tak strašně ho láká.
Rychlými skoky z nábytku na nábytek, hledá cestu. Ocitne-li se ve slepé uličce, vztekle zapíská, jako balónek, co mu uchází plyn, a střemhlav se vrhne o patro níž, aby pokračoval jinudy.
A pak je na dosah trofeje!
Myslíte si, že si odpočine a bude se kochat pohledem na dosaženou metu.
Ale kdepak. Zkusmo ke kuličce zaňufá, jemně do ní packou strčí a nejpozději třetím pohybem kulička dostane švunk a letí.
Dáreček kvílí. Samým překvapením piští zlobnou fistulí. Mutuje. Má na to věk.
Dolů se vrhá hlava nehlava.
V přibližném směru převálcuje vše, co by mu snad stálo v cestě.
Zapadne do postele. Zaboří nos do polštářů a hrabe. Už ji vidí. Leží zaklíněná ve škvíře. Dárek, co dělá, to dělá s vervou. Klepe se celá postel. A hrom do toho! Kulička zmizela za postelí. Dárek zatají dech a noří se do tajemných hlubin, jenom zadek mu čouhá. Jenže pozdě bycha honit! Tady už je každá packa krátká!

Po třech marných pokusech Dárek zklamaně vyčítavým hlasem melduje celému světu, jaký má těžký život, jeden by hlavu srazil a co z toho má? Ani tu kuličku nedostane. A za to může Dvounohá. To se ví.
Načež usedne na zem Dvounohé k nohám a vyje.
Vy si myslíte, že vyjou jenom vlci? Dvounohá si to původně taky myslela.
Vyjou vlci a Dárek. Dárek vyje usilovně a nepřetržitě. Dokud Dvounohá nepochopí, co je její povinností.
Takže uchopí smeták a začne šťourat ve všech škvírách. Že se při té příležitosti najdou ledasjaké věci, je každému jasné. Nic z toho ovšem Dárečka nezaujme natolik, aby zapomněl na SVOJI kuličku.
Ta bohužel spadá do kategorie, kvůli níž se odtahuje nábytek.
Ale s kterou hračkou zažijete tolik legrace?! Šlápnout na ni v noci potmě je rozhodně lepší než zašlápnout uzávěr od limonády, který je jinak velmi oblíbený, protože se kutálí jedna radost...

Na konci akce Dárek i Dvounohá odpočívají s jazykem vyplazeným až na vestě. Kulička se válí Dárečkovi mezi tlapkami a běda, kdybych si k ní chtěl jen čichnout...
Ale proč bych to dělal...
Já rád kuře!

Sdílejte!  |  O sdílení

24 komentářů

Reklama
Reklama