Jak sem velel

Aby bylo hned od začátku jasno, sem naprostej antianarchista. Úplně nesnášim všechno, co nabourává můj pořádek a klid a mír. Zlobim se, když člověci přídou domu pozdě a nechaj tak tygra napospas vlastní fantazii, vztekám se, když mi hned po vykonání potřeby nevyčistěj záchůdek, a může mě čert vzít, když se pokusej zapomenout na večerní odměnu tygra za jeho bezmeznou trpělivost s níma formou tyčinky nebo kapsičky. A jelikož sem už dávno pochopil, že člověk je tvor nechápavej a bez pevnýho tygřího slova by doslova zvlčel, rozhod sem se vzít situaci domácí smečky do vlastních tlapek. Konec konců, k velení mám přirozený vlohy. Vod malička sem obdařenej silnejma a zvučnejma zvukovejma fondama, strategickym myšlením, a co je nejdůležitější, základníma zásadama přežití. Pro ty, co ještě neví a stěhování k novejm obětem je eště čeká, ze všeho nejdůležitější je umět rozpoznat, kdy se z nepřítele stává vosvoboditel.

Já se naposled stěhoval do zasenovýhotygříhoobydlí před pár lety, když se kluk se svojí novou samičkou rozhod založit společný doupě a sám se s ní bydlet bál. Páč já sem statečnej, hrdinnej a vůbec dokonalej tygr, nový bodyguardování mi nedělalo žádný problémy a hned sem rozpoznal, kde by tam na něj mohlo číhat nebezpečí. Kupříkladu okna tam vedou až na zem (hurá!) a ze dvou z nich se dá vylézt na takovou placku vohrazenou jen takovejma tyčinkama vysoko nad zemí – hned sem mu zakázal tam chodit a kdykoli to zkusil, hulákal sem na něj, ať se ale VOKAMŽITĚ vrátí, nebo ať si mě nepřeje!! By ještě moh spadnout a bejt umřelej a kdo by krmil a hrál si s tygříkem? No? Kdepak, eště že mě maj! Páč v tom novym obydlí nejsme sami, rozšířil sem svůj blahodárnej vliv i na samičku a začal s tréninkem.

Televize
To je taková divná placatá černá věc, na kerý se ukazujou obrázky a vycházej z ní zvuky a před kterou vydržej člověci sedět celý hodiny, nic neříkat a jen čumět. Zkoušet odvádět pozornost vlastníma zvukovejma efektama po čase nemá cenu, páč domácí člověci sou už otrlý a navíc uměj zvýšit zvuk, co de z tý bedny. Vylézt přímo před tu věc a snažit se ukazovat, že to, co tam dávaj, není dovopravdický, taky nefunguje, člověci sou stejně furt nechápavý a navíc se o tu černou věc nesmyslně bojej a začnou děsně řvát a odhánět vás od ní. Místo toho je daleko lepčejší sednout si přímo před ně na konferenční stolek. Člověci místo odhánění tygra zaujatý těma falešnejma obrázkama se začnou různě naklánět, aby viděli. Když sou nakloněný, vyplatí se vstát, protáhnout, přesunout se o pár centimetrů a nechat celou situaci s nakláněním zopakovat. Vydržej to hodiny a já mám aspoň o zábavu postaráno.

Postel
Hned při přestěhování sem si začal budovat to zevšehonejdůletitější, totiž úkryt pro případ útoku, invaze či pokusů o vykoupání tygra ve vaně. Po provedení důkladný rekognistifikace terénu sem usoudil, že ten úplně nejbezvadnější úkryt bude pod pelechem člověků, kterýmu se říká postel. Mělo to jen jednu malou vadu. Postel totiž byla ve výšce asi půlky tygří hlavy nad zemí. Autoevakuace tygra se tudíž stala velice zdlouhavou a namáhavou činností, při který mi trvalo někdy (kupříkladu po jídle) i několik vteřin se tam nasoukat. K přesvědčení těch mimořádně tupejch tvorů k vyřešení neblahý situace sem nasadil veškerej svůj tygří um, a můžu s potěšenim říct, že strategie „nacpat se pod postel a hodiny plakat, že se jako nemůžu dostat ven“ slavila nakonec, po asi osmi opakováních, svůj úspěch a člověci postel přemontovali.
Samička trpí přesvědčenim, že tygři do postele nepatřej, a snaží se mě odtamtud všemožně vystrnadit. Nebudu tady zdržovat zbytečnejma úvahama, kdo je v týhle disciplíně favorit a šampion, a naopak čí pokusy a snahy sou předem odsouzený k zániku, ale musim říct, že její zarputilost a ochota každej den vstupovat do předem prohranýho boje si získala mý sympatie. Miluju její překvapení, když poté, co tygra vyhnala a zavřela dveře od ložnice, se ráno probudí, zvedne hlavu a kouká, že ten tečkovanej polštář, co na něm měla hlavu, není polštář. Nedávno zkusila zavést nový pravidlo, že přes postel bude protitygří přehoz. Ráno ustlala, zatřepala přehozem, nechala ho dopadnut na postel a chvilku s uspokojenim pozorovala svůj výtvor, než zjistila, že jeden z polštářků pod přehozem se hýbe a snaží se vylézt ven.

Trénink
Naučil sem člověky spoustu novej her, aby byli trénovaný a dlouho mi vydrželi. Už od rána je vyvádim z míry bafáním na ně v koupelně, následnou hrou na honěnou po bytě a nejnovějš i hrou na schovávanou. V nestřeženou chvíli se nasoukam do skříně nebo komody, člověk ji zavře a pak po chvíli začne dumat, kde má tygra. To pak běhá po bytě a vyje „Šer Chánku, kdepak jsi,“ zatímco tygr spokojeně pochrupuje na čerstvě vypranejch ručníkách.
Páč je samička tak snaživá a talentovaná, rozhod sem se, že si jí vemu do parády. Čas od času začne fňukat, že se blíží nějaký zkouškový a že se musí učit. V praxi se to projevuje tak, že dvakrát denně meje vokna, vytírá a šůruje a z toho sme votrávený já i kluk. Na rozdíl vod něj ji ale dokážu zpacifikovat. Naaranžuju se na gauč, holka jde rozněžněle za mnou, otevře skripta, já zavrkam, ona mě pohladí, já nasadim výraz „jestli vstaneš, začnu řvát“, ona začne číst, přičemž za povolené pohyby se považuje jen otočení stránky a sem tam pohlazení tygra. Naopak naprosto zapovězený je vstávat a zkoušet odejít s trapnejma výmluvama typu „musím na záchod“ nebo „támhle je to zamatlaný“. Sem fakt dobrej, už má za sebou čtyři semestry!

Foto: Dohlížim!

Sdílejte!  |  O sdílení

22 komentářů

Reklama
Reklama