Tak já bych se krátce představil...

Ahoj vespolek,
jmenuji se Wilson a jsem kocour – tedy spíš už jen takový poloviční...
Narodil jsem se v malém městě kousek od Prahy – u bytovky pod schodama. Se čtyřmi sourozenci. Mamka se o nás báječně starala, ale jen tři týdny... Pak si začala stěžovat, že jí nějak není, a krátce nato nám odešla za duhový most. Naštěstí se našli lidé, kteří nás zachránili a vypiplali, a od těch jsem se dostal ke své rodině. Já jsem si ji tedy dost aktivně vybral.
Přišly se na mě podívat k mým zachráncům tři ženské ze sousedství. V tu dobu už jsem tam byl k dispozici jen já, strakáč – nebo spíš turecký van, to zní líp, a dva úplně černí bráchové. Jedna z návštěvnic tam začala povídat něco o tom, že vždycky chtěla černou kočku a vůbec si mě nevšímala. Jenže mně se líbila... moooc se mi líbily všechny tři. A tak jsem si řekl, že to tak nenechám a přesvědčím je o své jedinečnosti – vyskočil jsem, přeběhl bráchům přes hlavy a ještě jim nějakou ubalil, aby se nikam nehnali, a běžel jsem k ženám a hlasitě jim vyprávěl, že jsem ten nejlepší kocour na světě. A byl jsem dost dobrý, ukecal jsem je asi za 5 minut!
A pak už došlo k přestěhování do velkoměsta, zabydlení, rozdělení lidí na živitelku, hlídače 1 a 2 a mazlící tety a tak. To mi šlo taky dobře. A teď už si jen užívám, jedenáctým rokem vládnu lidské i kočičí smečce a jsem spokojený. Jsou tam nějaké malé chvilky, kdy mi není do smíchu, ale o těch až někdy příště. Dnes jen samá pozitiva – třeba jídlo. Já strašně rád jím. Taky je to na mně trošku vidět, ale snažím se držet, aby se mi spolubydlící nesmáli, že jsem špekoun... Jenže to jídlo tak voní – já mám totiž rád úplně všechno a hlavně když to je na stole a kradu to člověkům z talíře. Jsem teď ale ostře sledován a přísně kárán, a taky se stane, že nedostanu vůbec nic! Živitelka tvrdí, že mě tím vychovávají, ale já myslím, že to si teda vzpomněli dost pozdě! Spánek, to je další má oblíbená činnost – spím kdekoli, ideálně v blízkosti člověků nebo těch mých chlupatých kámošů. Pak se moc rád valím na terase a nechávám se drbat a vyčesávat chlupy (drbání ale můžu kdekoliv a kdykoliv). No, ale nemám čas jen na zábavu – musím se taky starat o své dva svěřence. Jsou to sourozenci, ale někdy tak lítají a tak se perou, že se do toho musím vložit a spráskat je oba (musím si ale dávat pozor, abych nebyl moc hrubý, protože pak se mi i stalo, že Cyrano spráskal mě!). Já se nejdřív na živitelku moc zlobil, když tam ty dva drzouny přivezla, ale to už je moooc dávno, tak už jsem i skoro zapomněl, jak jsem na ně syčel a snažil se jim všechno sníst. No, já je s tím jídlem trošku uzurpuji i teď, ale co mám dělat, když mám pořád hlad. Navíc jsem o dost větší, takže přece potřebuji i větší porci... Tohle se mi ale fakt nedaří živitelům vysvětlit.
Tak to by asi bylo zhruba vše – tedy když to vezmu hodně stručně. Tak zase někdy...
Wilson

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama