Koncem září mi byl rok. Už jsem velký. Mám svaly na prdýlce. Jsem lovec!
Matýsek mě dvakrát dohnal a kousnul do zadku. Že prej jsem si začal. To se ví, že začal. Kdyby nebylo mě, celé dny se jen válí. A Kačenka taky! Já se pokouším záchodem prohrabat do Austrálie!
Začátkem října mi kočkomat donesl nového kocoura. Jenže on si se mnou nehraje! Ale nevříská pořád strachy jako Káča. Upíjí z paniččina hrnku zelený čaj, kdežto Kačenka upíjí jenom černý. Když Kmotříček neleží kočkomatu na klíně, tak žere. Když nežere, tak spí. Nic jiného neumí. Co je na tom dvoře učej?!
Kdo řekl, že žárlím?! Co bych žárlil! Jsem lovec. Když chci na klín, vyskočim nahoru, na Kmotříčka šlápnu a on kousek uhne. Nacpu se k němu. Pěkně hřeje a já se vejdu všude. Je to mourek jako já, tak jakýpak s tím fraky. Nevím, proč se s ním kočkomat tak vytahuje. Nosí předvádět jeho bobky na veterinu. Že v nich je krev...
Nemá žádné breberky ve střevech, přesto krvácí. Další vyšetření by chtěla narkózu, ale dokud to není bezpodmínečně nutné, raději u takhle oslabeného kocoura neriskovat. A tak kočkomat kupuje tři druhy granulí: Seniorské pro Kačenku, Adult pro mě, heč, a dietu Hills I/D na špatné zažívání pro Matýska a Kmotříčka. Ale dostal rozum a přestal buzerovat. Každý si prostě žere, co chce... Matýsek je šťastný a kyne...
Na Mikuláše kočkomat odešel s přepravkou. Myslel jsem, že konečně dostanu na hraní statečného Kunobijce. Ale nedostal jsem nic!
Když se Sousedce, co chodí krmit do kočičího bufetu na schodech, podařilo ochočit černé kotě s bílýma tlapkama, poslední zbylé po kunách z pěti sourozenců, natolik, že se nechalo chytit, kočkomat ho okamžitě odstěhoval do Kočičího depozita v Přelouči. Že prej se neumím ke kočičkám chovat. Já! Kocour každým coulem!
Kotě mělo, kromě parazitů všeho druhu, zánět plic a poraněné ucho. Dostalo se mu něžného zacházení a jména Glorie. Muselo zůstat v izolaci, protože na dvoře baštilo ze stejných tácků s Kmotříčkem pozitivním na FeLV, tak aby od něj kočičí leukémii někdo nechytil, než bude schopné absolvovat testy, jak na tom je...
Kočkomat na tom je neslavně: Matička se nehodlá ochočovat, natož dát chytit! Takže na jaře může být někde na dvoře schovaná další várka koťat a další generace kun je bude nahánět a pán tvorstva se může přetrhnout a zmůže proti tomu jen velmi málo... Zachraňovat se dá jen kočičák, kterému už je skutečně zle. V Hotelu u devíti koček by squatery snad mohli vyhladovět, ovšem museli by na to mít žaludek, a to není jen tak...
Vánoce začaly vůní borovicových větví.
Během patnácti minut Kačenka zvrhla vázu. Musela jehličí ochutnat a jak zabrala, už to bylo. Ozdobnou pentličku z leknutí vyblinkala hned po tom, co kočkomat potopu uklidil.
Tři dny trvala zatěžkávací zkouška, než se kočkomat odhodlal na větve pověsit ozdoby. Přivezl další tři krabice.
Stříbrné řetězy jsou jenom pro mě. Skokem plavmo se do nich zamotám a pak je vláčím za sebou po bytě, aby všichni viděli, jak jsem šikovný! Kmotříček koukal, jak to s vánočním stromkem umím! Vybral si bezpečnou pozorovatelnu a vůbec se nepřibližuje.
Nenávidím stojan na stromeček, nenávidím stojan na stromeček, NENÁVIDÍM STOJAN NA STROMEČEK, zuřil kočkomat, když ho po několikáté dával znova dohromady. Asi se zasekl. Kočkomat.
Já mám stojan na stromeček rád. Je s ním švanda. Má tři nohy. Když šplhám do větví, začne se stromek chvět a jednotlivá patra kymácet do stran. Pod mou váhou se strom nakloní a některá noha ze stojanu se uvolní a upadne. Strom zůstane viset nakřivo připoutaný ke skobě na zdi. Já se nahoře vzrušením třepetám a kočkomat po čtyřech zaleze pod strom a pokouší se narvat nohu stojanu na patřičné místo.
Sjedu bleskově dolů a nacpu se pod strom vedle kočkomatu. Poradil bych. Jenže kočkomat tou dobou už je na mrtvici. Strom je vysoký až do stropu, tudíž těžký a kočkomat nešikovný. Tak jak to může dopadnout?
Zdá se, že budeme mít invalidu. Fešácký strom ověšený koulema zůstal na dvou nohách opřený do kouta! Vánoce se vydařily!
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?