Jak přišel Mikeš

Začátkem května začala maminka mluvit o Mikešovi. Co, nebo kdo to je ? Že by nějaká mlska nebo nová hračka ? Nebo má babička nového pejska ? Moc jsem ji neposlouchala a taťka se smál.
V úterý přišli domů z práce, vzali moji přepravní krabici a odjeli. Mluvili pořád o Mikešovi. Jeli mi pro kamaráda, abych nebyla doma sama a měla si s kým hrát. Když se vrátili, postavili krabici na můj záchůdek a šli mi dát masénko. Já jsem začala nebojácně krabici zkoumat. Nic v ní nebylo!!! Pak ji taťka uklidil, protože jsem se od ní nehla. Byli v útulku, ale nebyla tam žádná kočička do bytu. Mikeš utekl.
V neděli zase vzali moji přepravku a odjeli. Prý jedou na umísťovací výstavu. Když se vrátili, měli s sebou černou kouli v mojí přepravce!!! Ta drzost, to mě teda naštvali. Slibovali koťátko. Celé 2 dny jsem jim jen nadávala. Ta koule vyšla ven a chodila si klidně po mém obýváku. Byla jsem úplně nepříčetná. Ale večer jsem si lehla s maminkou do postele a klepala se strachy. Maminka byla taky vyklepaná. Ta koule se jmenuje Mikeš a je mu rok. Přišel z útulku a byl zvyklý na kočičky, ale na maminky a tatínky ne. Během noci jsem se uklidnila. Uklidnilo mě to, že vetřelec je na chodbě, pláče a já jsem u maminky. Myslela jsem si, že tam už ráno nebude. Druhý den jsem se už nebála a začala na Mikeše útočit. Ukázala jsem mu, kdo je u nás velitel. Vrčela jsem jako bratranec Filip, prskala, jak jen to šlo. Byla jsem ošklivá i na maminku. Druhou noc jsem zůstala s Mikešem. Maminka se vůbec nevyspala. Mikešovi pořád něco padalo, je to prostě nemotora. A já jsem ho fackovala hlava nehlava. Pak zalezl pod sedačku, kam my slečny už nelezeme, a bylo po tyraně. Jak se už kamarádíme, napíšu příště. Teď jdu odpočívat.
Pa, Vaše Amálka.