Ptáček

Ahoj kočičáci. Musím vám napsat, co všechno jsem zažil tento víkend.
Přijeli jsem na chaloupku v pátek asi v 5 odpoledne, jako vždy jsem chtěl pustit z tašky, ale panička se o mě bojí, tak to vypuštění pořád oddaluje, až už jsem k neudržení. Vyhupnul jsem a honem pospíchal na zahrádku. A najednou za mnou jezevčík. Ani nevím, kde se tam vzal. Měl docela dobrý sprint, ale já byl rychlejší. Vzal jsem to přes plot a pes jenom koukal a funěl. Začalo hezky hřímat, vypadalo to na pěknou bouřku, tak jsem přemýšlel, jestli se mám schovat uvnitř chaloupky, nebo zalézt do svého oblíbeného dříví. Zvítězilo dříví, panička mi ani nestačila dát obojek. Tam za mnou nemůže a v neděli na mě vždycky volá, že nám ujede vlak a že v pondělí musí do práce, že kdyby tam nešla, neměla by peníze na moje kapsičky, neměli bychom kde bydlet atd. Tsss, ještě se nestalo, že bych neměl někdy kapsičku. Stejně vím, že se jí odsud taky nechce, tak co. Já když něco nechci, tak to taky nedělám, no ne? Přijdu si, kdy chci, vlak nevlak. Tak pojede další.
Bouřka přešla, já jsem si to přiťapal, dostal jsem napapat a  obojek a šel obhlížet okolí, co je kde nového.
V sobotu ráno jsem paničce přinesl dárek. Mrtvého malého ptáčka. Pochvalu jsem teda zrovna nedostal, ale nechala mi ho, že už je stejně mrtvý, tak je to jedno. Tak jsem si s ním chvíli hrál, packou jsem do něj pinkal, ale pak mě to přestalo bavit. No tak jsem ho ochutnal, ale teda nic moc, zbytek jsem nechal Filipce. Ta sežere vždycky všechno. Unavený jsem šel spinkat. Když jsem se probudil, obešel jsem zase svůj rajon. Dlouho jsem se neobjevoval, a to by nebyla panička, kdyby mě nezačala hledat. Našla mě v tůjích, jak se tam tak divně vrtím. No jo, byl tam další ptáček, ale živý. Panička mi ho nekompromisně sebrala. Hledala hnízdo, že by tam to mrně vrátila, ale nic se nenašlo. Asi ti moulové vypadli při dešti. To by nebyla moje panička, kdyby nevolala Záchrannou stanici v Rokycanech. Řekli jí, ať to ptačí mimino dá do flanelu, že potřebuje teplo, pokud možno ho zahřívá v dlaních, že se ozvou, ale tak za dvě hodiny. Byla už dávno tma, panička prcka v dlaních, aby náhodou nezmrzl, každou chvíli se dívala, jestli ještě dýchá, začala pomalu vyšilovat, že se nikdo neozývá, co s prckem bude v noci dělat a co další den. Ona by byla schopná jít 11 km do Rokycan i s tím ptáčkem, aby ho tam odevzdala záchranářům. Já bych věděl, co s ním, kdyby mi ho dala, ale to jsem věděl, že nedá. Ale co, ani moc pták to vlastně není. Má to jen dlouhé nohy, ani peří to nemá, jen takové chmýří, běhat to neumí, abych to honil, k jídlu to teda taky moc není, tak ať si ho nechá. To taková pěkná myška, to je něco jiného. Tak jsem paničku nechal být a šel jsem se po nějaké myšce poohlédnout.
Ráno mi vyprávěla, jak to dopadlo, i když mně to bylo naprosto jedno. Asi ve čtvrt na 11 večer přece jen ze záchranné stanice zavolali, že jsou u zámku, ale nevědí, jak dál. Tak je panička po telefonu navigoala, kudy mají jet. Vůbec se divím, že k nám dojeli, protože panička si občas plete levou a pravou stranu. Prý přijel přímo šéf záchranné stanice. Řekl, že ten prcek je asi 10denní a je to asi pěnkava. Dostane hned napapat nějakou speciální směs pro ptačí miminka a ráno půjde do umělé líhně a žít bude. Začal jsem žárlit, takových cavyků kvůli jednomu ptačímu mláděti. Panička mě ujistila, že by to pro mě udělala taky, udělala by pro mě všechno na světě. A já jí věřím.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama