Jak nás dvounohá nevhodně nazývala

S dvounohou by to docela šlo, kdyby mě občas neztrapňovala nevhodnými přízvisky. Tuhle jsem se třeba po intenzivním dvouhodinovém ležingu vydal na obchůzku teritoria a dvounohá to komentovala slovy: „Kampak ses vydal, Prdelko huňatá?“

Prdelko huňatá! Jak jsem to slyšel, hrůzou jsem strnul a blejsknul očima po Else, jestli si toho nevšimla. Samozřejmě všimla. Dlela zrovna na okně a prováděla průzkum fyzikálních vlastností záclony, ale jak slyšela o Prdelce huňatý, začala se tak chechtat, až spadla na zem. Záclona, ve který měla Elsa zaklesnutý pokusný drápy, udělala tiché „prrrrr“ a odporoučela se za ní.

Elsa v návalu škodolibé energie rychle oběhla pokoj. Zmocnilo se mě nutkání rafnout jí za krk, takže druhý kolo jsme oběhli spolu, a ve třetím se k nám připojila žehlička, která do té chvíle ležela na žehlícím prkně, ale k běžeckému kolečku se nechala zlákat Elsiným ocáskem, co jí pošimral po šňůře. Žehlička naše tempo nevydržela, udělala křach a rozplácla se na zem. Jak jsem běžel pod postel, natrefil jsem čistě náhodou na dvounohou, která právě s hlasitými výkřiky mířila na místo křachu.

S Elsou pak žehličku pozorně ohledávaly a Elsa ji i snaživě očuchávala, až dvounohá dospěla k závěru, který vyjádřila stručným „hm“. Potom dvounohá dlouho hledala nějakou krabici a papíry. Když je našla, začala podle nich na žehličce hledat nějaký číslo a děsně se u toho rozčilovala. Elsa jí chtěla ulehčit, takže v nestřežené chvíli zlořečené papíry skartovala.

„Hm,“ opakovala se dvounohá, když zvedla oči od žehličky a zavadila pohledem o Elsu, která na ni hleděla hypnotizujícím pohledem a žvýkala zbytek záručáku. Dvounohá chvíli přemýšlela, pak s mnohovýznamným popatřením na Elsu pravila, že už ví, kde udělala zásadní chybu, nato uklidila křachající žehličku a smetla papírovou drť.

Vytušil jsem, že nebezpečí mi nehrozí, protože dvounohá je vysílena výchovou jistého kočičího mláděte, kterou absolutně nezvládá, a na vyhrožování nevinným kocourkům nemá sílu.

Rozhlídnul jsem se po teritoriu a hledal inspiraci pro další činnost. Dvounohá se posadila zpátky k počítači a Elsa byla na obchůzce po kuchyňský lince, na který se dá vždycky něco vyčuchat. Řekl jsem si, že jestli se na ní něco vyčuchá, bylo by lepší, kdybych u toho byl. Pro případ, že by se to dalo sežrat. Navíc se mi hodilo ochomýtat se kolem Elsy, protože kdyby náhodou důstojnej kocour mý velikosti pocítil nutkání rafnout někoho do ucha, nebudu mít Elsiný ucho daleko.

Kuchyňská linka byla bohužel zoufale neinspirativní, kromě pár hrnků od kafe (fuj) a krabičky s léčivýma přípravkama pro levharty šedé (dvakrát fuj!) na ní nebylo nic k prozkoumání. Vzal jsem proto zavděk mourovatým krkem, kterej se nakláněl do dřezu, a s chutí se do něj zakousl.

Elsa vypískla, vmžiku se otočila a vlepila mi políček svou mrňavou tlapkou. Vyskočil jsem proti ní, jenže Elsa udělala skok přes odkapávač na nádobí, odkapávač udělal skok přes lednici a já jsem pro jistotu neohroženě skočil pod stůl, kdyby se náhodou něco dělo, tak abych s ním nebyl spojován. „Chovejte se slušně!“ zakřičel někdo z vedlejší místnosti, ale nevím na koho.

Else se podařilo vlézt pod překocený odkapávač, takže zpod něj koukaly jen její přední tlapy a v místě, kde by normálně byl zasazený talíř, sebou mrskal mourovatej ocásek. Přiběhl jsem blíž, přikrčil se a vystartoval proti tlapkám. Elsa je bleskurychle schovala. Šmátral jsem pod odkapávačem, a najednou proti mně vyrazilo něco odrápenýho a švihlo mi to těsně kolem čenichu. Stihnul jsem po tom chňapnout zubama, až kvílející Elsa skopla odkapávač a vyrazila na sprint bytem. Letěl jsem pochopitelně za ní, nějak jsem ale nevychytal kličku kolem židle s dvounohou, podjely mi tlapy a napálil jsem to přímo do lýtek dvounohý.

„Ty plyšáku jeden zlobivej,“ rozčílila se na mě, což Elsu inspirovalo k nový vlně škodolibýho smíchu. Začala se doslova válet po zemi, chechtala se jak pitomá a předníma tlapama kolem sebe máchala jak motorovou pilou. Dvounohá se k ní přiblížila, chvíli zírala, co to Elsa předvádí, a pak si k ní sedla na zem a zašišlala: „Co se tady povaluješ, ty Bžíšánko puntíkatý?“

Bžíšánko puntíkatý! Elsu z toho málem trefilo. Zapomněla, že chtěla někoho podrápat, a v hrůze vyvalovala kukadla na dvounohou, jestli si fakt myslí, že je vhodný nazývat tygřici Bžíšánkem puntíkatým. Když jsem se pak ke dvounohý přitočil, otřel se o ní a zavrněl, bylo zase jasný, kdo je v téhle domácnosti vážená šelma a kdo je malej puntíček.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama