Přišel k nám Maxík

Žil jsem si s Jirkou spokojeně. Každý den jsme si spolu hráli, spali jsme, koukali z okna či chodili se protáhnout na chodbu. Prostě život byl krásný. Vzniklo už i několik rituálů, které se denně opakují do dnešních dnů. Tak například každé ráno, když Jirka vstane, závodíme, kdo bude dříve na lidském záchodu. Já potom vylezu Jirkovi na ramena a cvrnkám si do splachovadla. Jeé čumáci, to já mám rád. Jirka sice žbrblá, ale co. Jednou Jirka přinesl kočičí trávu a zasadil jí do květináče. Mně se to ale esteticky nelíbilo, tedy myslím květináč na oknu, a tak jsem se rozhodl květináč posunout více ke kraji. No čumáci, mohu já za to, že květináč spadl a rozbil se? Jirka se rozzlobil, ale nevím, proč se zlobil na mě. Měl se zlobit na květináč, ten spadl. Já ne. Ale hned na to měl starost, abych se nepořezal. Ať odejdu dál, říkal. A řekl, že jednou kvůli mně vyletí z kůže. Vv, čumáci, to jde vyletět z kůže? Sousedův kocour Láďa mi prozradil, že hadi (něco jako kočka bez ocasu a bez nohou. Představuji si, že to vypadá asi jako okurka) se z kůže svlékají. Ale že by skákali? Vždyť nemají nohy. Lekl jsem se tedy, že by Jirka vyletěl z kůže, tak jsem byl hodný.
A hned druhý den přišel dříve domů. Měl takovou velkou přepravku, jak jsem se později dozvěděl, říká se tomu kočičí přepravka, a postavil ji na zem. Všiml jsem si, že se uvnitř něco hýbe. Jirka přepravku otevřel a... aaa... vylezl černý kocour, starý asi jako já. Lekl jsem se, že mě Jirka opravdu chce vyměnit. To snad ať raději vyletí z kůže. To černé s bílou náprsenkou a bílými ponožkami na mě koukalo. A já koukal na to. Naježil jsem se, zvedl ťapku a pochopitelně zježil i ocas. On udělal to samé. Začal jsem ho ťapkovat, on šel klidně dál do pokoje.



Večer jsme již spolu leželi na škrabadle a spokojeně spali. Prakticky jsme se hned skamarádili. No a dnes? Dnes je těžké nás oddělit od sebe. A Jirka zase: „To bych z vás vyletěl z kůže!“

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama