Náš příběh – díl šestý: Kurin a já; slunečné dny v Ankaře; znovusbližování s ďáblikem jménem Kurin; mnoho práce a mnoho emocí

Druhý den v Ankaře jsem byla znovu přivítaná pálícím sluncem na blankytné obloze. Má cesta do nemocnice začínala před osmou a už v této hodině se teplota šplhala přes 30 stupňů Celsia. Byla to nádhera, i když místo moře mě čekalo spíše moře práce. Po jízdě metrem a autobusem rychlá zastávka v minimarketu a už jen pár kroků do nemocnice a ke Kurin. První pracovní den mě ještě čekalo zdržení v podobě hledání pracovního mundůru, a pak už nestálo nic v cestě tomu, abych byla s mou kníratou kráskou. Tím, že i celý následující měsíc budu jezdit do nemocnice hned na začátek pracovní směny, budu moct Kurin dávat i snídani. Každý den uvidí první právě mě a já pro ni nebudu mít jen obyčejné suché krmení, ale i kapsičku. To by mi mělo zajistit její sympatie a postupně si tak získat i její důvěru. Když mě tentokrát viděla přes sklo, měla mnohem vřelejší pohled než předešlý den v kleci na zahradě. Jistě to bylo působeno i hladem a snahou přinutit kohokoliv, aby právě její mistička byla ta první naplněná. Když zjistila, že mám něco lepšího, než dostává obvykle, nechala se i pohladit. Tentokrát se žádná šílenost v podobě kousance nebo poškrábání nekonala. Vlilo mi to elán do žil a pracovat se šlo jedna báseň.
Stejně jako v zimě, před půl rokem, jsem se ujala spodního patra. Mohla jsem tak být docela dlouhou dobu u Kurin a aspoň při práci na ní mluvit a občas udělat pokus o nějaký bližší kontakt. Tentokrát byl i ve spodním patře pořádný mix, stálý pacient Umut, pár hotelových hostů, pár kočičáků na osvojení, pár na doléčení a i vážné případy po operaci. Operační sál byl hned ve vedlejší místnosti a tak se marodové přemístili do nejbližších kotců. Bylo to i kvůli tomu, že rajon pro vážně nemocné v horním patře byl již naprosto plný. Dále jsem se ujala klecí na zahradě. Mělo to hned několik důvodů: za prvé – byla tam samá koťátka a hned na první pohled jsem se do některých z nich zamilovala, za druhé – horko mi nevadilo a byla jsem ráda aspoň část dne na čerstvém vzduchu, za třetí – na tyhle kočičáky se často dost zapomínalo. Tím, že jich bylo v kotci i pět (větší kotec, ale i tak), byl úklid náročný a v tom horku ještě náročnější. Koťata bez majitelů, která byla nalezená nemocná nebo samotná na ulici, vytvořila téměř třicetičlennou smečku. Kotce byly umístěny tak, aby byli kočičáci ochráněni od slunce, ale ten, kdo uklízel, už měl smůlu. Jsem si naprosto jistá, že právě tahle má činnost měla na svědomí moje opálení i zhubnutí v pase, o které bych se mohla snažit měsíce někde ve fitku. Oproti zimě bylo v nemocnici koček mnohem více a v nadcházejícím týdnu, kdy následovaly svátky Kurban Bayram – tedy svátky obětování, situace měla ještě přitvrdit. Lidé v těchto dnech odjížděli k příbuzným a jejich miláčci putovali do kočičích hotelů. Říkala jsem si, jak to zvládneme, když už teď byl stav nemocnice téměř přeplněný. A ještě jedna věc mi vrtala hlavou, jak stačíme všechny ty čičiny obhospodařit, když už se nestíhá teď? Nešlo mi na mysl, jak je možné, že v zimě to zvládla i jen jedna sestra, Cansu nebo Adile, a teď ve třech máme co dělat celý den. Já osobně jsem se zapracovala natolik, že jsem během prvního týdne, každý den, vyčistila 25 klecí, což byla téměř polovina všech kotců. Ty zahradní byly ještě k tomu náročnější. Cansu se taky ani nezastavila, byla v horním patře u hotelových a vážně nemocných. Co ale dělala ta nová slečna, která mi už při podání ruky dala najevo své „sympatie“? Moje domněnky se mi potvrdily hned následující sobotu. Do nemocnice jsem nešla hned ráno, ale udělala jsem si výlet se svou tureckou rodinkou do starého centra Ankary. Ten víkend se vše připravovalo na sváteční den oslav vojenských vojevůdců s čestným titulem Gazi. Tento titul samozřejmě nosil i zakladatel Turecka Mustafa Kemal Atatürk, a tak všude visely vlajky a Atatürkovy obrazy. Byl to krásný pohled, protože Atatürk je zobrazení moderního Turecka, toho Turecka, které dost možná bude díky nynější vládě brzy minulostí. Ale v tyto krásné dny bylo vše zalité sluncem – tím opravdovým i tím, které všichni nosíme v srdci a občas ho naivně rozsvítíme na všechny strany. Byl to krásný sobotní den a tak v něm ani Kurin nemohla chybět. Rychle jsem za ní spěchala, aby dostala svou kapsičku a já si ji mohla pohladit. Říkala jsem si, že mě musí vidět každý den, aby pochopila, že jsem něco víc než jen běžná ošetřovatelka na klinice. Těšila jsem se, že zbytek odpoledne a večer budu jen s ní. Kapsičku jako vždy uvítala s nadšením a i mě už brala na milost. Vždy, než jsem dala dostatečné množství masíčka do misky, nechala se hladit, občas se povedlo i něco jako pusa. Takzvaných úleků a vymňouknutí – tedy zlověstného výkřiku a útoku – bylo relativně málo. Ale i tak, když agrese nastala, jsem se někdy neubránila aspoň jedné slze. Malé zklamání, že Kurin tyhle móresy pořád nepřestávají, jsem vždy rozehnala prací nebo mazlením s jinými, vděčnějšími kočičáky. Pokud s Kurin nenastal žádný konflikt, i tak jsem se po krmení a pohlazení musela většinou vzdálit. Po vyprázdnění mističky, byl totiž na řadě Kurinin mycí rituál. Tak důkladně čistit každý chloupeček jsem u kočky snad ještě neviděla. Byla to dechberoucí scéna, ale Kurin neměla ráda, když se na ní přitom někdo díval, natož, kdyby se jí pokusil třeba jen letmo dotknout. Stejně tomu bylo i tohle sobotní pozdní odpoledne, napapaná se začala důkladně čistit. To byla příležitost obejít i další moje oblíbence a podívat se, jestli náhodou někomu něco nechybí. Zamířila jsem na zahradu ke koťatům. To, co jsem spatřila, mě vytočilo doběla. Říká se, že lidé žijící v jižních státech jsou horké hlavy, já jako milovnice slunce jsem ale asi taky horká palice. Okamžitě jsem se běžela převlíknout, vzala vše potřebné k úklidu a krmení a šla znovu na zahradu. Cestou jsem se stavila ještě v lékařském pokoji, kde se kromě vyřizování hovorů, čekání na výsledky různých krevních testů, také odpočívalo. Nemýlila jsem se, když jsem tam očekávala Elif, slečnu ošetřovatelku, která v nemocnici byla právě měsíc zaměstnaná. Jako obvykle mě nepozdravila vůbec nebo jen tak napůl pusy. „Ahoj. Přijde ti normální, že je pět hodin odpoledne a venkovní koťata nejsou uklizený a co víc, nemají jídlo ani pití? Vím, že jsi tady dnes byla sama, ale nejdřív se dává všem zvířatům jídlo a pití, a pak až se uklízejí. To, že jsi uklidila horní patro, je na nic, když ti jiný zvířata umíraj žízní. Takhle to nejde,“ řekla jsem rázně, i když jsem si byla vědoma, že moje vyjádření v turečtině není bezchybné, řekla jsem docela slušným způsobem vše, co jsem chtěla. Jenže slečna byla zřejmě flegmatička, usmála se a řekla něco jako: „Jo, no, vždyť jsem tu sama.“ a tím to skončilo. Já šla uklízet a až do konce směny jsem ji už neviděla. Přesto jsem stále v hlavě řešila, jak může tahle slečna pobírat stejný plat jako pracovitá a svědomitá Adile, kterou nahradila. A vůči Cansu mi to taky přišlo nefér. Osobně, místo té nijaké odpovědi by mi bylo milejší vjet si do vlasů, vyměnit si pár hlasitých názorů a prásknout dveřmi. Když jsem se pak po dvou hodinkách práce vrátila zpět ke Kurin, musela jsem dát té mé divoké kočičandě za pravdu. Je lepší občas vymňouknout, zlověstně vykřiknout, vytáhnout drápy i kousnout, než být studený čumák bez emocí, s kterým nic nehne. A když jsem ten krásný prosluněný sobotní den jela večer unavená a stále rozčilená a dotčená domů, myslela jsem na to, že máme s Kurin další společný bod. Když se nám něco nelíbí, dáme to najevo, i když nám to často nadělá v životě překážky i nepřátele. Když jsem se pak zpětně dozvěděla o prvním setkání mojí kníraté krásky a ošetřovatelky Elif, musela jsem se smát. Hned při její první směně přišla s kousancem právě od Kurin, a když pak zjistila, že ta česká holka si přijela pro tu strašnou kočku, která ji hned pokousala, prý nevěřícně kroutila hlavou se slovy: „Co na takový protivný kočce má?“ A možná to nebyla záhada jen pro Elif, jenže to mě ani Kurin přece nemohlo rozházet.







Tento šestý díl našeho příběhu s Kurin, bych ráda věnovala té krásné, slunečné a bezstarostné Ankaře, kterou jsem se procházela každý den, sem a tam, bez jediného pocitu strachu. Bombový útok v centru Ankary 17. 2. 2016 se stal jen 700 metrů od kočičí nemocnice.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama