Hezkou neděli všem,
konečně jsem schopna drápnout sem pár řádků o těžkostech, které jsem poslední dny zažívala.
Jak už jsem sdělila minule, stala se ze mě velká holka (pardon, kočka) a tím pádem jsem obsluhám dvakrát po sobě velmi znepříjemnila dny a hlavně noci. Mluvili o nějaké kastraci, což jsem neměla tušení, o co jde. Měli jsme v kalendáři červeně napsáno Dafinka kastrace u dne 30. března a nic víc. Podezřelé mi mělo být už to, že jsem ráno toho dne měla schovanou misku s granulemi, nedostala jsem mlsotku a čekala na mě jen voda. Ale měla jsem jiné starosti, tak jsem si říkala, že určitě dostanu granulky v poledne. Jenže v poledne jsem místo oběda uviděla ve dveřích paničku, která mi říkala: \"Dafinko, jedeme k paní doktorce\". Já naivka jsem dobrovolně vlezla do přepravky a pak jsem byla chvíli vezena autem. Přijeli jsme někam, kde jsem nikdy nebyla, a začala jsem být nesvá, tak jsem začala na protest mňoukat, že chci zpátky do tepla domova. Ovšem nebylo mi to nic platné - otevřely se dveře, vyšla nějaká paní a ta si vzala přepravku i s mou maličkostí.
Co bylo dál? Jó, to vám nepovím, mám to všechno jako v kočičí mlze... něco mě štíplo a najednou tma. Po půlhodince mě vzbudili, prý to mám za sebou a že to šlo hladce. No, pokud myslí, že hladce znamená, že jsem se cítila mizerně, všechno mě bolelo, byla jsem zmatená a chtěla jsem domů, tak to byla pravda! Dali mě do nějaké skleněné krabice, kde bylo teplo a pořád se na mě chodili dívat. Za tři hodiny pro mě přijela panička. Hladila mě, utěšovala, že jsem její statečná holčička, ale vůbec jsem nereagovala. Byla jsem unavená a hlavně jsem na sobě měla nějakou věc, která nebyla moje. Na krk mi dali ochranný límec a na mé jindy pružné tělo navlékli pružné stahovadlo. Prý pruban, či co... jak už jsem psala, mám vše v mlze.
Doma mě nechali odpočívat, seděli u mě, hladili mě, na boku jsem měla teplý termofor, aby mi nebyla zima, ale moc si to nepamatuju, fakticky jsem nebyla vůbec fit. V noci mě kontrolovali, měnili vodu v termoforu a pořád mě utěšovali. Ráno jsem se pokusila vstát, ale nohy mě vůbec neposlouchaly. Po pár pokusech, kdy jsem vstala a hned spadla, jsem to vzdala a rozhodla jsem se, že budu jen ležet. A v té chvíli mi došlo, že za to, jak je mi mizerně, může ta proradná panička! Sice si vzala volno, aby mě mohla opečovávat, ale na to jí kašlu. Já jí ještě ukážu. Pořád mi podsouvala misku s vodou a konzervu, ale tvrdohlavě jsem vše odmítala. V poledne jsem se přemohla a došourala jsem se na záchod, ale můžu vám prozradit, že mě to stálo moc sil a hlavně - děsně mě štval ten límec na krku! Snažila jsem se ho stáhnout, ale nešlo to! Chodila jsem jako zmoklá slepice a hromádka neštěstí byla proti mě slabý odvar. Po obědě panička řekla, že mě bude sledovat jako ostříž a ten zpropadený límec mi oddělala. Kočky moje, to vám bylo hned lepší! Zapomněla jsem, že jsem chtěla držet hladovku, a šla jsem se jak najíst, tak napít. Obsluhy z toho měly velkou radost. Obden po kastraci jsme se jeli ukázat paní doktorce, prý je vše v pořádku, dala mi injekci s antibiotiky a zas jsme se vrátili do bezpečí domova.
Další dny už jsem vcelku jedla i pila, spala jsem celou noc a vymyslela jsem další formu protestu - vůbec jsem nemňoukala a co víc, obsluhy jsem přehlížela jak posečenou louku. Páníček si to pochvaloval, prý je to super, že je v noci konečně klid. Osm dní uteklo jak voda, pořád se u mě střídali, aby mě hlídali, páneček se mnou ležel v posteli, to bylo bezva. Den ode dne mi bylo líp a líp, ale naštvaná jsem byla furt.
Pak přišel den, kdy jsem potřetí (a doufám, že na dlouho naposledy) putovala v přepravce k paní doktorce, prý mi budou vytahovat stehy a pak už mě čekají jen růžové zítřky. To vytahování stehů se mi moc nezamlouvalo, bránila jsem se, ale mám jen něco málo přes čtyři kila a z jedné strany mě držela nějaká paní, z druhé strany panička (no počkej, ty jedna!), takže mě přepraly. Trvalo to chvilku, pak na mě zase natáhli to stahovadlo a jeli jsme domů. Panička doma říkala, že všechno dobře dopadlo, jizva je prý hezká, že paní doktorka odvedla dobrou práci. Ať si odvedla, co chtěla, už jsem chtěla mít klid - schovala jsem se pod postel a hodlala jsem tam strávit zbytek života. Musím se přiznat, že jsem vyměkla - nakonec jsem vylezla, abych se najedla.
Další den mě osvobodili od stahovacího kabátku, nejde ani popsat, jaká to pro mě byla úleva! Ožila jsem tak, že jsem si už chtěla dokonce hrát a honit se za gumičkou. A v noci jsem - k neradosti pánečka - zase začla mňoukat. Sice jen trochu, ale byla jsem to prý už zase já. Dnes už mám jizvu skoro zhojenou, skáču si na stůl, na sedačku, na linku, prostě kam se mi chce, už zase chodím nad ránem do postele k obsluhám, vrním jak motorek, nechám se chovat a hladit, oni jsou štěstím bez sebe, tak mě pořád muchlují a říkají, že jsem jejich miláček. Nejdřív jsem vzala na milost pánečky (staršího a mladšího), no a nakonec jsem odpustila i paničce.
P. S. Přikládám foto, jak jsem trpěla... kdo to nepocítil na vlastní kůži, nepochopí. A pak, že život je pes :- )
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?