Já přeci nejsem uličník

Prý jsme rošťáci a zlobíme. Alespoň o tom mluví skoro celý barák. Už i ti dva kluci, co bydlí nad námi. Slyšel to Max, když jsme byli u půdičky, prý: „hele, ti dva rošťáci zase něco kutí.“ To by mi zajímalo, co jsme jako kutili. Já nebo Honza? Nikdy nic nekutíme, jenom žijeme. Včera měla sousedka na návštěvě dceru s vnukem. Tomu lidskému mláděti ještě nejsou ani tři roky a pořád žbrblá, honí nás po chodbě a Maxe dokonce tahal za ocas a chtěl mu dát kolíček na ucho. Mňoukl a utíkal na půdičku. Já jsem zdrhl domů za postel se schovat, ale stejně jsem jedním kolíčkem dostal po hlavě. Tedy mňouknu vám, lidská mláďata, to je síla. Síla je i soused, který pořád hraje na trubku. Bydlí nad námi a já, ale i Max, dokážeme sedět před jeho dveřmi a blaženě vrnět. Zrovna dneska, když hrál, seděli jsme a bylo to fajn. Jirka nás nenápadně špehuje ze schodů a myslí si, že o něm nevíme. Že prý musí být kontrola. Ale nenápadná. Taková blbost, jako kdybysme my něco někde špatného dělali. Dáváme snad my kocouři Jirkovi kolíček na ocas? Ne!!! Nedáváme. I když popravdě řečeno, mají lidi ocas? Neviděl jsem, a to jsem Jirku viděl nahatého několikrát. Nejsem si jistý, jestli jsem něco viděl. Leda, že by ho nechával vždy v kalhotách, které si denně svléká. A to i několikrát. Pokoušel jsem se ho najít, prolezl i nohavicí, ale ocas, ten jsem opravdu nenašel.

Jirka se vůbec zlobí kolikrát zbytečně. Tak například dnes v noci. Chtěli jsme se s Maxem honit po bytě. Vlastně honili. Zlobil se. Nebo když jsem vytahal odpadky z koše a roznesl je po bytě. Jirka se také zlobí, když se snažím dostat do skříně. Ale zase na druhé straně, hodně rád se mazlí. Je to prostě lidský mazel a my, kocouři, mu vše odpouštíme.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama