Kámoš Kasperko
Dnes je sviatok dušičiek a tak spomínam na môjho veľkého kámoša Kasperka, ktorý je už za dúhovým mostom. Bol to liečiteľ a môj veľký vzor.
Keď ma malého priniesli, Kasperko sa ma hneď ujal. Vedel aj rozprávať. Keď mu pán domu v zime prikázal, nech sa ide prebehnúť, tak mu hneď odpovedal. Niee, niee a urobil nehybnú mŕtvolku, na čom sa všetci smiali. Bol veľmi poslušný a dôverčivý, nikdy neliezol na šporák a stôl, aj keď tam bola šunka. Zbojník Oliverko ju niekedy, ak pretŕčala, zhodil a išiel sa schovať. Kasperko podľa zákona, čo je dole, je moje, šunku jedol a nechápal, prečo mu ju berú a čo zlé urobil. Nikto mu nič nevyčítal, všetci vedeli, odkiaľ fúka vietor.
Raz ho Oliverko poriadne naštval a Kasperko mu dal dve výchovné facky. Potom zobral Oliverkovu hlavičku do paciek a olízal ho, akoby mu chcel povedať, nazlostil si ma, no ja ťa aj tak ľúbim.
Raz v lete Kasperko na týždeň zmizol. Všetci sme sa o neho báli a dvojnožkyne bulili. Ten večer šla dvojnožkyňa z práce domov a pri ceste videla zrazeného mŕtveho ryšavého kocúra. Ledva videla pre plač na cestu a doma hneď vyslala manžela a syna s lopatou a pytľom. No keď otvorili pri odchode dvere, stál v nich Kasperko. Hneď sme ho všetci vyobjímali a tešili sa.
Kasperko, Aladarko a Fionka
Kasperko mal brata Bámbiho, žijúceho na mlieku, rožkoch a psích granulkách u susedov. Raz si poranil labku a kríval, tak sa liečil u nás. Rana sa krásne zhojila a on sa nevedel dojesť konzervičiek a mäska u nás. Prešiel mesiac, druhý, tretí a Bambiček neprestával krívať. Stále prišiel krívajúc ku kozubovej piecke, kde sa do sýta najedol a pohral. Záhadu vyriešil horný sused, ktorý nevedel pochopiť, prečo Bámbi preskakuje ploty, beží ako o závod, no len kým nepríde k plotu nášmu. Vtedy začne ťahať nohu za sebou a krívať.
| O sdílení
Ludmila Vostrá 
29. března 2024 19:59
Jo, kočičky jsou mnohem chytřejší, než si většina lidí myslí!!!!
PaschaMami 3. listopadu 2016 12:29
Hezké čtení, ale i smutné, v životě nás potkává obojí. Touto dobou vzpomínáme na naše blízké, jak lidské tak i zvířecí. Smutné události se snažíme pochopit a kompenzovat s těmi radostnými, vědouc, že takový je běh života.
evelinas 3. listopadu 2016 7:39
Presne ako píšeš Marti,no musíš dat Vojtíkovi čas a on to všetko pochopí.Ja som mala v detstve obdobie,ked som sa cintorínov strašne bála a cítila sa tam zle.Potom sa to zopakovalo za pár rokov.Do prvej práce som robila velké obchádzky,aby som nemusela prejst okolo cintorína.Od tátovej smrti je to zase pre mňa oáza pokoja a chodím tam ráda.
gwen 3. listopadu 2016 6:59
Smutné, krásné.
Je to přesně, jak jsem někde psala. Přeji si, aby Vojta věděl, že začátek listopadu patří lidem, zvířatkům a všem, co nás opustili. Chodíme na hrobečky zapalovat svíčky, vyprávím mu, říkám to je babička mojí mámy, což je vlastně Tvoje prababička a Tvojí babičky maminka a on na mě zírá a vůbec nechápe. Ale chci, aby znal jména, aby věděl, že pro mě Ti lidé byli důležití. A musím říct, že hřbitov je místo klidu, úcty, smutku, ale i pokory..
viera 2. listopadu 2016 20:39
krasne čitanie
Reda 2. listopadu 2016 20:27
Moc hezký deníček.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
1 025 480 761x / 2x
