Miouk ve spolek. Dnes vám, moji drazí, popíšu, co práce mám s tou mojí dvounožkou živitelkou po ránu.
Tak jak to u nás chodí: V 5.00 hod. začne hrát rádio. Toto mě vzbudí a nastartuje ke každodenní ranní činnosti, která započne tím, že pokud v ten moment DNŽ chrní na boku, tak do ní žďuchám tak dlouho, až se překulí na záda - toto není příliš těžká činnost, neb je v ní vycvičena už od mé předchůdkyně, která se občas v noci dožadovala toho, že jí bude ležet na hrudi – asi jí dělal dobře tlukot dvounožčina srdíčka. Vyškrábu se tedy dvounožce na hrudník a počnu provádět ranní hygienu. Dovolím si poznamenat, že za vskutku vhodné opěrné body pokládám nos či oko své živitelky.
Když se celá umyji, dospěji k názoru, že je čas na to, aby mi byl důkladně rozčesán a načesán kožíšek. Plesknu DNŽ po ksichtě – nic. Plesknu jí znovu – zas nic. Předchozí výchova má zjevně i své nevýhody. Dloubnu dvounožku čumákem do čumáku – zas nic, furt se tváří, jak dva dny chcíplá myš. Raději si poslechnu, zda jí to srdce fakt tluče – no něco slyším, ale raději provedu masáž, neb jedna nikdy neví – pilně přešlapuju, ale ono furt nic. Hmm, dobrá, nastolíme tedy brutální opatření – vzhledem k tomu, že vím, že za předpokladu, že se mi jí podaří přivést k životu, opustí na nějakou dobu společnou domácnost, budu si jí muset podepsat, aby cizí kočky a kocouři věděli, že tato živitelka už je okupovaná – začnu tedy s podepisováním končetin. Ha, začíná jevit známky života. Když dospěji s podepisováním k palcům u nohou, začne dvounožka kvičet, že si jí nemusím podepisovat, protože prej mít doma něco podobnýho dvojmo, tak si jde hodit mašli – nevím sice, proč by po cizích kočkách měla házet mašlema v domnění, že je tím odežene, ale nemůžu nad tím moc dlouho dumat, protože je třeba pořádně se soustředit, neboť se krom kvičení ještě snaží schovat nohu pod peřinu (pochopitelně marně, neb mám jednu tlapku dlouuuu-houuu a v tunelování pod peřinou jsem přebornice). No aspoň, že se probrala natolik, že je schopna chopit se kartáče a vyštafírovat mi kožíšek.
Odbila šestá hodina, lampa zase svítila, v rádiu začaly krom hudby hovořit i nějaké člověčí hlasy o tom, jaký bude počasí, a dvounožka byla vypuzena z postele za účelem předložení kočičí snídaně a vyčištění kočičí bedýnky. Po těchto nezbytných úkonech, zatímco ochutnávám, co mi bylo předloženo, si jde dvounožka ucmudit svůj ranní pokrm. Jen se usadí, hezky jí vyhupsnu na rameno s tím, že ona mi mou mističku vyjídat sice nesmí, ale přece nebude taková hamouňa, aby se s maličkou hladovou kočičkou nerozdělila o tu dobrůtku, kterou právě žvýká. Prej nerozdělí – cha – kousnu jí do nosu, a jak otevře tlamu, aby pravila auva- tak než dořekne -js potvoro, už mám hlavu v jejím krku. V tento moment obvykle praští s těma věcma, co člověci používají k porcování potravy, protože jako my nemají řádně ostré zoubky, a zavyje, že jde hledat provaz a suchou větev. Na tento odklon k vegetariánství jí ovšem neskočím, protože pokud se skutečně hodlá zkusit živit suchými větvemi, tak jí bude za chvíli kručet v břiše a vrátí se pokorně k bílé vrčící skříni, ve který je zima a maso.
Ve tři čtvrtě na sedm spustí placatá hrací skříňka mou oblíbenou skladbu, která je kupodivu signálem, že na sebe DNŽ nasouká věci, co nosí ven, rozčeše si kožíšek, který má umístěn na hlavě, a chopí se klíčů – a ano, přátelé, nastává má oblíbená ranní rozcvička. Rafinovaně se postavím ke dveřím, jakože jdu s ní – na to mě odšoupne s tím, že nikam, že musí jít vydělávat na stravu – dělám tedy, že odcházím, ale jen otevře dveře, aby se protáhla, šup už jsem venku – tedy občas, poslední dobou je nějaká čím dál šikovnější v tom, jak mi zabránit v úprku. Pokud se mi tedy únik otvorem podaří, nastane zábavná fáze, kdy mě dvounožka honí po chodbě a schodech v domě nahoru a dolů, a potichu syčí: „Pocem, ty prevíte zločinecká, okamžitě se vrať do pelíšku, já musím do práce, a jak si myslíš, že se bude v docházkovém systému jako důvod pozdního příchodu vyjímat, že jsem honila zmiouchu po baráku?!?“ Já se naštěstí nic nedomnívám a dál hraju na honěnou (zvlášť když vím, že i když tvrdí, že je ten nejnepodstatnější kancelářskej hlodavec, tak než nahodí v síni nahrávací přístroj, stejně nezačnou). Nakonec mě obvykle dostane poznámkou: „Počkej, Růža jde na ranní obchůzku,“ zneužije toho, že se připravím u dolního bytu za dveře, abych Růžu přepadla ze zálohy, chytí a odnese mě nahoru, kde mě lupne za dveře a rychle zavře a zamkne. Ještě jí důrazně a velmi hlasitě (protože mně je přeci naprosto jedno, jestli svým projevem vzbudím ostatní partaje) připomenu, aby se po cestě po venku nedružila s cizíma kočkama, a pak se odebéřu k oknu, ze kterého zkontroluji, zda krokem hbitým prchá, aby stihla tramvaj.
No a následně, celá vyčerpaňoučká touto ranní dřinou, ulehnu ve svém proužkovaném pelíšku a nechám si zdát o dobrůtkách a hrách, které budeme provozovat, až se dvounožka večer vrátí z procesu.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?