Miouk ve spolek.
Jak už jsem v minulém deníčku popisovala, mihlo se u nás koncem září jakési individuum, které přeměřilo spodní sklo balkonkových dveří a zase zmizlo. Pak se dlouho nic nedělo, tedy beru zpět – dělo se – a to to, že vzhledem ke globálnímu ochlazení se dvounožka jala zavírat dveře na mé výsostné balkonkové území. No zavírat – jala se těmi dveřmi vějířovitě mávat s občasnými přestávkami, kdy jsem prodlela v pootevřené škvíře a meditovala nad během nikoli světa, ale kočky mezidvéřové. Tuto svou zodpovědnou otevírací činnost ovšem postupně začala DNŽ komentovat stále silnějšími, a pro ouška něžné, slušně vychované kočičky, blízké věku mladistvých, naprosto nevhodnými výrazy. Dokonce se časem pokoušela tuto svou záslužnou činnost omezovat, avšak to jí, vzhledem k ohrožení jejích oušek – no oušek – ehm – dobře, nazvěme to ušima, příliš dlouho nevydrželo, protože usoudila, že jako hluchoň s prasklými ušními bubínky by svou pracovní činnost, za kterou pobírá plat na nákup věcí pro svou milovanou kočičku nezbytných, vykonávat nemohla, a pokračovala ve dveřním víření, a to až do půlky prosince.
Pak v onen slavný den, kdy k nám byl zaveden élektrický proud, ááá pardon, jsem se trošku zapomenula pozorováním zapnutého sporáku se smažícím se kuřecím řízečkem, tedy nastal onen prosincový den, kdy se ono podivné individuum vrátilo. Varovací předzvěst kupodivu nebyla celkem žádná, jenom DNŽ z balkonku přemístila sušák s vypranýma tričkama dovnitř doupěte, což mi sice bylo trošku divné, protože přes zasutá skla na něj pršet nemohlo, nicméně usoudila jsem, že chce svému rozkošnému stříbrnému pokladu poskytnout více prostoru pro netopýří let po škrabadlech, avšak náhle zazněl ten příšerný zvuk, co se jmenuje dveřní zvonek, a dovnitř vtrhlo opět ono individuum s brašničkou, které ale navíc vleklo skleněnou tabuli. Vytřeštila jsem oči přes celou hlavu – DNŽ drze prohlásila, že nezarazit se o uši, tak je mám až na zádeli – a rozhodla jsem se překontrolovat prádlo na sušáku, protože koupelnu dvounožka zablokovala zavřením dveří, aby se pán mohl pidipředsíňkou s nákladem protáhnout. Zatímco jsem brnkala na prádelní šňůry jak na nerv dvounožčí, pán u balkonkových dveří pomocí jakéhosi píchadla a ťukadla bleskurychle odstranil původní sklo a místo něj umístil to, co přinesl a ve kterém byla taková divná kulatá díra, přes kterou následně hbitě umístil další předmět z umělé hmoty, posléze povyplňoval nějaké papíry, obral dvounožku živitelku o kapsičkovný bratru na čtvrt roku, posbíral si svou brašničku a s přáním ňákých veselých svátků opustil doupětí prostor.
Já jsem následně zanechala svěšování prádla za účelem stavby protiindividuuího bunkru pro zákryt statečné kočičky a šla jsem prozkoumat ono nové sklo, u čehož mě DNŽ obtěžovala focením namísto toho, co by nejdřív po výměně skel trochu poklidila, ale naštěstí pán moc čurbesu nenadělal, takže to pak jen zlehka smetla a sklo přeleštila. Podivný plastový útvar v novém skle jsem řádně očenichala, nakrčila čumáček a vyzvala DNŽ, aby mi otevřela dveře na balkonek. DNŽ nic. Vyjádřila jsem se podstatně hlasitěji. DNŽ pronesla: „Máš tam dveře, tak jimi laskavě prolez.“ Užila jsem výraziva, o němž DNŽ prohlásila, že taková slova by slušně vychovaná kočička ani znát neměla, natož aby jimi častovala svou dvounožku, načež se ke mně sehnula s tím, že mi předvede, co mám dělat – a nastalo cosi, co se skoro ostýchám popsat, protože k tomu fakt nemám vhodných slov. „…, --- , ….“ – prostě – čapla mě za flígr a snažila se mě nacpat doprostřed toho umělohmotného předmětu. Nu nezdařilo se dílo toto, jenžto předníma tlapičkama jsem se zašprajcla o spodní hranu, zadníma, protaženýma za ušima o horní hranu, prostředek jsem vyplnila celou mou vznešeností a kousala jsem na všechny strany tak, že by žralok z ČELISTÍ zezelenal závistí.
Tož abych to závěrem shrnula, dáreček Ježuch dvounožce nadělil pozoruhodný, protože zatímco na kliku normálně dosáhla, k otevírání nové prolézačky se musí shýbat – zjevně jí to bylo naděleno za účelem dalšího jejího zeštíhlování a já v rámci novoročního předsevzetí mohu zodpovědně slíbit, že její procvičování v tomto ohledu rozhodně nebudu zanedbávat.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?