Jak jsem se nastěhovala

Byla jsem toulavé kotě. Panička si myslí, že jsem se nějak zachránila při topení, což odedávna lidé na vesnicích dělají, a panička tak soudí podle toho, že jsem hodná, přítulná kočička, ale když jde okolo zahrady jeden konkrétní chlap - zuřím!!!

Chodila jsem ji navštěvovat a vždycky mi dala vodičku a něco k papání, i když neměla naše kočičí mlsky, papala jsem třeba sýry nebo něco od jejího jídla, ale domů mě nepustila, vždycky řekla: "Do domečku NE!!!" Říkala, že je tak zadlužená po stavbě toho baráku, že si mě nemůže dovolit. Při jedné mé namátkové návštěvě mě uviděli kluci a  naštěstí se do mě zamilovali a to už jsem věděla, že mi svítá na lepší časy. Martin se dohodl s Janou, že dokud panička nesplatí barák, budou mi platit doktora a první nutné vybavení - což není žádná maličkost.

Od začátku mého života, abych přežila, musela jsem se naučit lovit, což jsem zvládla dokonale, ale přece jen, když mě vzali k veterináři, aby určil, kolik mi je a udělal mi všechna potřebná vyšetření (Martin má dvojčata, tak prý mě dřív domů vzít nemohou, aby kluci něco nechytli), veterinář řekl, že je to těžké, ale asi 3 měsíce, a dal mi kromě dalšího odčervovací tablety. No a já jsem potratila. Protože to bylo v době, když jsem přes den pouze hostovala u paničky, tak ta zavolala Martina a ten přijel i s Janou a dovezli mě znova k doktorovi. Tak zjistili, že mi musí být aspoň půl roku. A pak už to letělo. Dali mě do útulku (ale jako platícího hosta), kde mě vykastrovali a hlídali při rekonvalescenci a po týdnu mě zase dovezli - teď již definitivně - domů! A od toho dne mohu chodit i po baráku kam chci. Když se mi stýská po klucích, tak se postavím před jejich dveře a panička mě tam pustí a já si lehnu do některé z jejich postelí a zabořím čumáček pod deku a krásně se vyspinkám!
Stejně tak chodím navštěvovat paničky pokoj, ale to spíš účelově, když si ji chci udobřit, jak jsem psala dříve.

A už vím, že jsem milovaná kočička a přestávám být tak úzkostlivá a ustrašená, jako jsem byla ze začátku. To jsem se bála i nahlas mňouknout, jen jsem němě otvírala tlamičku a dokonce jsem se bála i příst, když mě někdo hladil. Panička říká, že to je tím, jak jsem se musela skrývat, aby mě nikdo neublížil. Tak jsem musela být tichá a nenápadná!

To už dávno neplatí! Když se panička MOC DLOUHO ZABÝVÁ NĚJAKOU BLBOSTÍ, jako teď, když sedí u počítače, tak ji chvíli nechám, ale potom kolem ní začnu kroužit a mňoukat, a když to nezabírá, vytáhnu drápky a chytám jí za tu ruku, kterou mám blíž! A to byste koukali, jak rychle se mi začne věnovat! A zbožňuje mě nejen panička, ale i zbytek rodiny. A to s jejím šetřením nebude tak žhavé, protože mi kupuje různé voloviny, které já vůbec nepoužívám, jako hračky a škrabací obytný strom, který také nepoužívám (na škrabání mám sedačku a na spaní cokoliv v baráku, kde se mi líbí).

Takže po těžkém životním začátku jsem nyní spokojená! Ale pořád nezapomínám a vážím si svého domova asi víc, než kdybych od narození měla všechnu pozornost a péči, jako jiné kočičky. Tudíž mohu jen doporučit - pokud někdo chce hodnou a poslušnou kočičku, ujměte se toulavé, nebo čičinky z útulku! Sice nejsme čistokrevné, ale jak je vidět i na mně, krásné jsme stejně, a protože jsme k tomu byly nuceny, tak jsme i chytré a přežijeme téměř vše!

Zatím se loučí Sněhurka.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama