Jak šel čas a co událo se v době, kdy DNŽ odmítala škrábat mé poznámky, vymlouvajíc se trapně na pracovní přetížení - událost první
Miouk ve spolek.
Tož mí rozmilí zdejší, konečně jsem přinutila tu svojí – ééé vlastně teď už musím říkat naší – nemožnou obsluhu, aby vetkla svých deset prstíků na klávesnici a začala jimi zmítat nikoli pro svého zaměstnavatele, ale pro mne. Trapnou výmluvu, že zaměstnavatel jí za to alespoň poskytne kapesné, za které lze nakoupit proviant, jsem kontrovala tím, že stejně všechno sežere Gisellka, takže to má prašť jako udeř. Nakonec tedy přeci jen usedla a jala se přepisovat ten nejsmysluplnější diktát za poslední čtvrtrok, kdy jsem podstatné dění rozdělila do tří hlavních událostí.
Událost 1.
Vzhledem k tomu, že k nám do pididoupěte byl přifařen kočičí vetřelec, který systematicky žral a žral (a žel stále žere a žere) a následkem toho rostl a rostl, až z maličké žížaličky ve velkou Gisellu dorostl (už je potvora dokonce o centimetr větší než já), usoudila DNŽ, že s přepravováním nás obou v jedné přepravce bude asi poněkud problém. Ne tedy, že bychom se do nové boudičky nevešly, neb jsme kočky nejen ladné, ale i skladné, ale na to, aby nás vláčela DNŽ v jedné ruce, zvlášť za situace, kdy se umíme (a s radostí tak činíme) naskladnit k jedné straně, takže boudička je pak navíc nakloněna jak šikmá věž v Pise, už začínáme být prý moc těžké – no zrovna od ní to fakt sedí, když ji samu by neunesl ani obr Koloděj. DNŽ si nicméně trvala na svém a po prolistování nejmenovaných webových stránek nejmenovaného obchodu pro zvířátka, pověřila tetu ArčiLenku, aby k hromadné objednávce pro její kočičí soubor přidala i objednání přepravky pro nás, a to takové, ve které nás bude možno pohodlně přepravovat obě najednou tak, abychom my měly pohodlí a DNŽ neměla zkroucenej hřbet a jednu ruku dlou-hou. No a pak, po nějaké době, vylovila z obálky, kterou jí chůva předala k narozeninám, bankovku, přidala k ní další menší a s těmito odjela na sraz s tetou ArčiLenkou, se kterou je vyčenžovala za úchvatnou krabici. Z krabice jsme s Gisellkou měly opravdu velkou radost, protože se do ní daly vykousat nádherné díry, kterými ta, co byla navrch krabice, prackou šmátralkou lovila tu, co byla uvnitř krabice, případně ta, co byla uvnitř krabice, vystrkovala tlapku dírama ven a ta, co byla nahoře, se jí do té tlapky snažila kousnout – no vyblbly jsme se náramně. V krabici byl ovšem původně předmět, který se DNŽ, kupodivu bez cizí pomoci, podařilo během večera složit v cosi s kolečky a držákem, toto pak postavila v pididoupěti mezi křeslo a krabici s tím, abychom si na to v klidu zvykly. Na onen okolečkovaný předmět jsme nejdřív zíraly poněkud s nedůvěrou, avšak odrzlá Gisellka se ho vzápětí jala prozkoumávat a záhy přišla na to, že je to dokonalá prolejzačka, kterou lze využít jako přechodnou skrýš pro naše noční honičky, takže jsem se k průzkumu po chvíli nechala přemluvit i já, byť jsem vzhledem k již delšímu soužití s DNŽ tušila, že to nebude jen tak. A tušila jsem správně, jednoho dne přikvačily tety Jana a Marcela a rozhodly se, že se s námi v kočkokáře vydají na procházku kol bloku. DNŽ nás navlekla do kšírků, což já jsem uvítala s radostí, Gisellka ovšem méně (ale po chvíli si zvykla), a přikurtovala nás do vozidla. Musím konstatovat, že jsem z oné přepravy byla poněkud perplex a s očima navrch hlavy jsem dokonce zapomínala nejdřív DNŽ a potom i tetám kecat do řízení, takže se teta Marcela domnívala, že DNŽ pěkně kecá, že při přepravě neustále kecám, byť to teta Jana zákeřně dosvědčovala, což si s ní důsledně vyřídím, až nás zase bude přepravovat do, či z, Moravských luhů a hájů. Nakonec jsem se však vzpamatovala a vydupala si, že budu z přepravovadla vyndána, a někdo mi zase bude hezky capkat za tlapičkama tam, kam já chci, a ne, kam si tety myslí, že mě povezou. Gisellku taky zkusily z povozu vyndat, ale ta střelhbitě vyšplhala nazpátek, nechala si z kočkokáry udělat „cabrio“ a projížděla se s výrazem, který by jí zajisté schválila i Elizabeth Alexandra Mary II.
| O sdílení
Pája6 1. července 2019 8:12
Holky, už se těším, až tenhle kočár bude brázdit po Blansku :-). Super deníček.
petra72 30. června 2019 17:51
Holky, vy se máte - úplný kočár pro princezny! :-)
Ája0804 30. června 2019 17:29
Hurááá, konečně jsme se dočkali dalšího skvělého deníčku:-))) Už se moc těším na další pokračování:-)))
Reda 30. června 2019 15:39
:-)))))))))) Už se těším na další deníček.
Čikiján 30. června 2019 14:31
Parádní kočár. Palec nahoru.
snoopy 30. června 2019 14:25
Miou, tvůj deníček nemá chybu, už se těším na další.
Sněhurka (2) 29. června 2019 15:22
Je to parádní reportáž. Těšíme se na pokračování: OBĚ!
Zden Ča 29. června 2019 14:45
Nádhera taky se těším na pokračování. Ten královský kočár je parádní ♥️
Maud 29. června 2019 12:26
Už se těším na pokračování. Ten výraz obou koček v kočárku je k nezaplacení a Giselle se veze opravdu jako královna na přehlídce. :-)))
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.