Jak šel čas a co událo se v době, kdy DNŽ odmítala škrábat mé poznámky, vymlouvajíc se trapně na pracovní přetížení - událost třetí

Miouk ve spolek.

Tož mí rozmilí zdejší, konečně jsem přinutila tu svojí – ééé vlastně teď už musím říkat naší – nemožnou obsluhu, aby vetkla svých deset prstíků na klávesnici a začala jimi zmítat nikoli pro svého zaměstnavatele, ale pro mne. Trapnou výmluvu, že zaměstnavatel jí za to alespoň poskytne kapesné, za které lze nakoupit proviant, jsem kontrovala tím, že stejně všechno sežere Gisellka, takže to má prašť jako udeř. Nakonec tedy přeci jen usedla a jala se přepisovat ten nejsmysluplnější diktát za poslední čtvrtrok, kdy jsem podstatné dění rozdělila do tří hlavních událostí.

Událost 1. jste četli tady, 2. pak tady.

Událost 3.

Giselle byla u té bílopláští doktor pochopitelně taktéž důkladně zdravotně prohlédnuta a očipována, a navíc při operativním zákroku doktor zjistila, že má Giselle v bříšku dvoucentimetrovou cystu, prý v rámci hormonální nerovnováhy, kdy doktor pravila, že si to musela pofotit, neboť se s něčím takovým ještě nesetkala a nechápala, jak to, že se s tím Gisellka nejenže operace dožila, ale navíc ještě dokázala být takovej rošťák, což mělo být zapříčiněno výrazně zvýšenou hladinou testosteronu. Že by ovšem Gisellka po onom zákroku u bílopláští doktor zklidnila hormon, to se vskutku říci nedá. DNŽ sice říkala, že MVDr. pravila, že onen přebytek testosteronu bude z Žouželíny vyprchávat postupně, nicméně to stále vypadá, že se spíš zabydlel a nikam se mu nechce. Když totiž tuhle přišla DNŽ domů s tím, že má z nejhoršího dopřepsáno a konečně snad vyprchá její stres z toho, že musí mít celé dny na uších sluchátka a dávat smysluplně dohromady plky, ze kterých jí i v noci hučí v hlavě, a tudíž se konečně pořádně vyspí, zjistila ve tři ráno, že nevyspí. Sice k večeru spořádaně ulehla a postupně začala chrápat, avšak onen zvuk děsivý nejspíš probral onen testosteron, který následně poňoukl Gisellku k zákeřné akci – umně shrnula provázkovou záclonu kterou DNŽ zakoupila pod heslem „provázkovou záclonu vám kočička při šplhání nepotrhá“ ke straně balkonkových dveří, vyšplhala na škrabadlo na balkonku a skokem, nad kterým by i Tarzan obdivně slintnul, vyrvala provázkovou záclonu z úchytných žabek a dopadla s ní na po dlouhé době konečně klidně a hluboce spící DNŽ. Ta se s leknutím a výkřikem vymrštila, čímž se pochopitelně do těch provázků dokonale zamotala. Když se jí s očima slepenýma a výrazy neslučitelnými s mluvou slušně vychované dámy konečně podařilo trochu rozmotat, usoudila jsem, že jako vrchní velitelka pididoupěte bych měla zjednat pořádek. Lapila jsem tedy Žizelínu a v rámci trestu za rušení nočního klidu jí pořádně kousla do pozadí – ta ovšem zakvičela jak špatně podříznuté podsvinče a s jekotem v rámci úprkového odskoku skolila už skoro z provázků se vymotavší DNŽ zpět do postele. DNŽ po tomto zákroku již vzdala i vulgární výrazivo doprovázené hrozbami, co s námi provede, až se jí podaří vymotat, a s povzdechem pravila, že dokonale chápe svého dědečka, který při vyhrocených okamžicích odcházel z domácnosti na velmi dlouhé procházky. Jí ovšem, díky nohou postele umně přichycených konců provázků (neboť při jejím nadskoku postel lehce povyskočila též a při dopadu přiskřípla část záclony), byla umožněna pouze procházka na balkon, kde velmi dlouze a zhluboka dýchala noční vzduch a přemítala, zda by přeci jen nebyla schopna překonat svůj klaustrofobní pocit ze zamřížované cely, což by jí umožnilo tetu ArčiLenku vlastnoručně zaškrtit.

P.S.: Tak ňák nevím, proč mi její balkonkové přemítání připomnělo jistou píseň občas se linoucí po ránu z probouzejícího rádia: Každej svoje dveře s hrůzou zamyká, když slyší, jak z kopců do údolí proniká, ten strašnej smích, ten divnej řev, při kterým v žilách tuhne krev, divnej smích ...

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama