Jak jsme se seznamovaly s Mikulášem, aneb vocamcaď – pocamcaď

Miouk ve spolek.

Nastal tedy čas našeho seznámení s vetřelcem. Původně jsme se těšily na kočárovou jízdu, ale byly jsme místo toho ráno naší DNŽ napchány do dvou samostatných přepravek s tím, že v Poděbradech budeme muset být vyloženy v obýváku, abychom ze dvorka, na protest proti zabrání našeho území uprchlíkem, neuprchly jiným směrem.



Ještě před tím, však DNŽ učinila pokus o vepchání do nás velmi drahé uklidňující křupky, kdy pochopitelně Žížala tu svojí srchramstla bleskem a následně mi hupsla za krk, aby mi z něj vyrvala tu mojí. Toto jsem si pochopitelně nemohla nechat líbit, takže jsem jí jednu vrazila a v rámci dalšího soubojového klání jsme rozbily DNŽí skleničku s vodou, následně převrhly misku s granulemi do fontány a dokonalým odkopem zadních hrabáků zlikvidovaly další mističku na kapsičku a následně pak převálcovaly půlku pididoupěte. DNŽ si jen tiše povzdechla a šla si dát uklidňujícího panáka, což jí přimělo k proslovu, že pokud se zamyslí nad tím, že na náhrobku bývá nápis „odpočívej v pokoji“, pak neví, co si - až jí z nás trefí šlak - počne, protože v námi demolovaném pokoji by se dalo odpočívat jedině tak, že by nás zardousila, aby byl od nás definitivně pokoj. Abych jí upokojila, tak jsem jí na uklidnění packou přisunula tu v rámci boje zakutálenou a hromadou chlupů obalenou mnou zachráněnou uklidňující křupku, leč přílišného vděku jsem se nedočkala. Ve stanovenou hodinu k nám do pididoupěte dorazila teta ArčiLenka, která v rámci plnění Gisellčiných alimentů byla donucena dělat převozníka, a my byly v přepravkách naloženy do plechovkovitého povozu za účelem přesunu směr lázeňské město. Po příjezdu do chůvákova nás DNŽ podala chůvě oknem do obýváku s tím, že až to oběhne z druhé strany dveřma, tak nám otevře přepravky, zatímco teta ArčiLéňa bude dělat případného rozhodčího. Já jsem následně ze své přepravky důstojně vykráčela, sssyčením jsssem přissskotačivšímu zvědavému vetřelci sssdělila, co si o jeho nasssáčkování a způsssobech myssslím, a odebrala se do kuchyně vysvětlit chůvákům, že toto si svíčkovou budou žehlit sakra dlouho.



Gisellka se ze své přepravky rozverně vykutálela a zůstala na Mikuláše čučet jak žížala z drnu z jara. Vzájemně se následně očmuchali a rozhodli se, že zachovají přiměřené příměří.



Já jsem tedy nakonec s příměřím taktéž souhlasila, ovšem za předpokladu, že budu mít plné bříško svíčkové a Mikuláš bude dodržovat vládou nařízený sociální odstup.



Zatímco se chůváci, DNŽ a teta ArčiLenka cpali zelňačkou a hráli „prší“, prozkoumaly jsme s Gisellkou chůvákov a dospěly k následujícím zjištěním: ten nasáčkovanej pacholek skutečně definitivně opanoval celé území, zabral všechny naše zdejší hračky, na které dokonce dostal naši starou proutěnou budku.



(Jako to je úplně jedno, DNŽ, že už jsme si jí doma nevšímaly, co kdybychom se za rok či dva rozhodly, že zase budem.)

Dále se zmocnil našich zdejších škrabadel, našich mističek na jídlo a vodu, a k mému zděšení dokonce naše DNŽ vydolovala z obří tašky náš hostivařský záchodek s tím, že ten, co jsme měly u chůváků, je teď taky Mikuláše. No chvíli jsem nebyla schopna mňouku, nicméně následně jsem se vzpamatovala a důsledně všem vysvětlila, kam že si můžou náhradní mističky i se záchodkem vetknout, protože co zde bylo naše, je naším i nadále, a jestli ten drzoun voprsklá bude mít nějaké námitky, tak mu prsknu takovou, že teta z Kočkoprsk v roli rozhodčího bude mít co dělat, aby ještě před svým odjezdem jeho rozprsklinu seškrábala ze zdi.



Naštěstí voprsklík sice zkoušel, co si na nás může dovolit, neboť za svého zdejšího půlročního působení si již území dokonale přeznačkoval, nicméně měl natolik rozumu, že dokonale porozuměl mému syčením a tlapkou zdůrazněnému vysvětlení, že vocamcaď - pocamcaď. Naše seznámení tedy i po odjezdu tety ArčiLenky nakonec proběhlo celkem rozumně, vyjma jednoho nočního incidentu, kdy chůvák v noci při cestě z ložnice na toaletu nechtíc vrazil do Mikuláše dveřma, které se otevírají směrem do chodby se schodama (s potěšením jsme zjistily, že ani Mikuláš k chůvákům do ložnice nesmí), Mikuláš se dal na úprk směrem dolů, kdy ovšem vprostřed schodů odkopem zadních hrabáků srazil na schodu spící Gisellku tak „šikovně“, že se tato mezerou mezi schody propadla do kadibudky umístněné pod nimi, což jí rozlítilo natolik, že se rozeběhla dát Mikulášovi na budku, při kteréžto příležitosti zakopla o - na vyhřívaných kuchyňských dlaždičkách - spící mě, která jsem následně šla za toto dát na budku jí.



Vyděšený chůvák šel vzbudit naši DNŽ, která je poslední dobou z práce tak utahaná, že jí neprobudí ani kočko-letecký nálet, pokud neprobíhá přímo přes ni, aby zakročila. DNŽ rozespale chůvákovi doporučila, aby se v pokoji upokojil uklidňujícím panákem, nám třem, abychom se okamžitě přestali rvát, nebo nás seřeže všechny, a opět ulehla s povzdechem, co že kdy komu tak strašlivého provedla, že jí osud takto trestá, a že se do budoucna nejspíš máme kolektivně ještě na co těšit.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama