Moje první ráno v novém domově

Čauky mňauky milí kocouřáci. Jak jsem slíbila, nadrápala jsem další pokračování svého deníčku.



Jak víte z minulého deníčku, změnila jsem bydliště a po první bezproblémové noci v novém domově jsem se začala víc a víc osmělovat. Takže když jsem se vyspala do růžova okolo 5. hodiny ranní, začala jsem hledat, kdeže jsou obsluhy, protože jsem z původního domova byla zvyklá na to, že se v tuto hodinu chodím mazlit, a nehodlala jsem na tom ani tady nic měnit. Našla jsem je poměrně lehce, a tak jsem hupla do postele k paničce, začala po ní skákat a pusinkovat jí, abych sebou nakonec flákla na její polštář, nacpala jí svoje pozadí až na obličej a packy ladně složila na její ramena. Víte, když jsem hooodně spokojená, začnu příst, cucám si na boku kožíšek a dělám „mléčný krok“ – akorát při tom dost brutálně vytahuji drápky, které zatínám zrovna do toho, co je nejblíž. Po řádném uvelebení jsem začala aplikovat tento svůj rituál v domnění, že bude panička ráda, že jsem spokojená. No, to zatínání mých drápků do její noční košile a kůže pod ní fakt neocenila, takže se mě snažila lehce posunout, ale kam s tím na mě, tvrdošíjně jsem vracela packy zpět a slastně jsem se jí zarývala přes slabou látku do kůže. Nevydržela.

„Tak pojď, ty vopice. Já stejně musím do práce,“ povzdychla si a vstala. Já ji následovala (to mi jde dobře, chodím prý za ní jak pejsek). Došourala se skoro poslepu do koupelny, pustila vodu a než se vzpamatovala, už jsem byla v umyvadle a začala hltavě pít. Kohoutkovou já totiž nejraději, a proto jsem velkoryse přehlížela připravené mističky s vodou. Já z plastu nepiju!!! Všemožně jsem se motala po umyvadle, prohlížela si kartáčky na zuby, zdobila zrcadlo modrými packami. „Ach jo,“ povzdechla si, „ty jsi tedy číslo“. Pustila sprchu. To bylo něco pro mě, plavným skokem jsem se z umyvadla přemístila do vany. Chvíli čekala, než jsem se dostatečně vyblbla já, pak mě z vany urousanou jako myš vyšoupla. U toho mlela něco o tom, že přijde pozdě do práce… Jakmile vyšla z koupelny, letěla jsem jako splašená po schodech dolů, takže se o mě málem přerazila. V kuchyni a v hale jsem poté lítala jako tryskomyš, až jí zraky přecházely. Představa poklidného rána vzala mým přičiněním rychle za své. Následně zraky přecházely i páníčkovi, který se také chystal do práce a spatřil mou maličkost. Panička mi začala chystat snídani. Do jedné misky kapsičku, do další misky dala kuřecí masíčko a oprávněně očekávala, že se na jídlo vrhu, tak jak to dělali Fousek s Mikim. Pchááá, jídlo! To je to poslední, co by mě zajímalo! Aby neřekla, když už mě obratně lapila a k misce postavila, tak jsem snídani očuchala, snědla tak jedno sousto a letěla pryč, protože jsem si nutně potřebovala pohrát. Přinesla jsem jí svoje mávátko. Naštěstí to pochopila. „Hmm, to to pěkně začíná. Taková bude pořád??? To tedy budeme mít draka v baráku… Tak se tu mějte.“ utrousil páníček, podrbal mě a než mu panička stačila něco odpovědět, tak odešel. Já mezitím odběhla do své herny. „Jolííí, pojď se podívat, je tady kocourek,“ volá panička. Cooo? Jaký kocourek? Kde? Letím zpátky k paničce, abych uviděla, že za skleněnými dveřmi sedí černý huňatý kocour s bílou náprsenkou. „To je Čertík,“ říká mi panička. Já koukám na kocoura, kocour na mě. Bouchám pacičkou do skla dveří a mňoukám. S kocourem to ani nehne, tak jen tak sedím a koukám na něj. On mi žádnou pozornost nevěnuje. Tssss.



Venkovky (venkovní kočky) znám od nás, taky skákaly na parapet v kuchyni, ale tenhle sedí na schodech za tím sklem a já k němu nemůžu. Ale líbí se mi. Najednou vidím venku paničku, jak mu dává do misek nějakou dobrotu. No, časem zjistím víc, teď se musím pořádně vylítat, když tu je tolik místa. Běhám z patra do patra jak splašená. Jůůů, otevřely se další dveře. Co tam asi je? Jsem průzkumnice, neváhám ani minutu a jdu tam na výzvědy. Je tu chladno a šero. Opatrně se rozhlížím. Najednou mě panička drapne, vůbec nedbá na to, že se vzpouzím a hlasitě protestuji. „Tak konec prohlídky, princezno, na to budeš mít dost času, až přijdu z práce. Buď tady hezky hodná, bude s tebou doma kluk.“ Podrbe mě po kožíšku a je pryč. Běžím k oknu, skáču na parapet, ale už jen vidím, jak nasedá do té vrčící potvory a vyjíždí ze zahrady.



No, teta Lenka taky chodila do práce, takže jsem zvyklá být přes den bez obsluhy. Sice tady nemám Lotynu, ale zas na druhou stranu mě nemá kdo zlobit. Mám tedy dost času v klidu posnídat. Hmmm, dobré to je, zbaštím připravenou kapsičku. Granulky si nechám na potom. Kuřecí paličku odtáhnu z misky na koberec, okoušu maso a kost nechám jen tak pohozenou. Chvilku si hraju sama, to já umím, když chci. Teda, řekla bych, že bych si potřebovala odskočit. Začíná to být akutní. Záchůdek jsem našla hravě, připravili mi dokonce dva. Ten, v kterém jsou bílé krystaly a má divný tvar, naprosto ignoruji. Najdu lehce i ten druhý, kam mi dali pelety, na které jsem zvyklá z domova. Hmmm, máte smůlu, obsluhy jedny, to není správná vrstva. Kam já bych je šla??? Ta chlupatá předložka před vanou vypadá slibně. Jééé, to se mi ulevilo. Obsluhy budou koukat, jaká jsem způsobná kočička, pomyslela jsem si, a protože v domě nastalo naprosté ticho a kluka jsem ani koutkem oka nezahlédla, šla jsem se spokojeně uložit k spánku na škrabadlo. Tak proběhlo moje první ráno v novém domově. No, nejsem já poklad?

Jolie

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama