A jsem tu!

Mňauvejs, kočičáci a služebnictvo!

Přišel jsem vám vypravovat, jak jsem si našel domov. Víte, ono to bylo složité. Jednoho dne jsem se ocitl na neznámém místě. Venku. Pršelo, bylo nevlídno, v noci chladno, ve dne už pomalu také. Ani nevím, jak jsem se ocitl tam, kde jsem najednou byl. Nikdo v okolí mě ale prý nezná.
Pár lidí mě hnalo pryč, tak jsem tedy šel zase o kus dál. Najednou jsem viděl bílou chlupatou kouli. Naprosto netečnou, prskající, nadávající, co jí lezu na její území. Ne, nenechal jsem se zastrašit. Možná je to i tím, že jsem hlady šilhal. A taková kráska, ta přeci musí mít plnou mističku!
Šel jsem tedy opatrně za ní. Snažila se mě zahnat, ale když zalezla do domu, už jsem věděl, že to je to místo, kde mi bude určitě dobře! Ta bílá koule má smůlu, od teď tu budu i já! A nenechám se odehnat! Nenápadně jsem nakoukl do otevřených dveří.
Byl tam muž, žena, ta bílá koule a hlavně spousta misek s papáním! Strach nestrach, naklusal jsem dovnitř a všechno i přes protest přítomných sežral. Ten muž se smál. Říkal mi, že jsem Septik. Že to všechno do mě padá, jako bych byl velká odpadní jáma.
No taková urážka! To jsem si nemohl nechat líbit! Za trest jsem se otočil, suverénně došel do druhé místnosti. A tam se uvelebil rovnou na hřející akumulačky. Mé budoucí služebnictvo koukalo divně, bílá koule pro změnu uraženě, ale nikdo mě ven nehnal! Ach, to bylo něco! A co ty pohledy? Z nich jsem si nic nedělal.
Však už mi to tu patří, smiřte se!