Malé kočičí trauma

Milí čtyřnožci i dvounožci, delší dobu jsem se odmlčel, protože jsem nevěděl, co mám psát. Ne že by se nic nedělo, právě naopak. Jenže těch zážitků bylo tolik, že jsem nevěděl, který vybrat, a pak se mi to tak pletlo, že jsem si dal radši pauzu. To víte, s Mufkou je sranda od rána do večera a to pak jeden neví, co dřív. Včera to ovšem vyvrcholilo, tak jsem se rozhodl, že se svěřím.
Jak naše mami říká, já su takové malé plašan, ale s naší Mufkou je to ještě horší. Pokud ji chce nějaký dvounožec chytnout, musí se hezky usadit do křesla a počkat, až sama příjde na klín. Tak to taky naše mami včera udělala, Mufinku vzala do náručí a šup s ní do kočičí přepravky. Zavětřil jsem něco neobvyklého, protože naposledy, když nás dávala do přepravky, jelo se k panu doktorovi na pichanec, a to si ještě docela dobře pamatuji. Pro jistotu jsem se schoval pod skříňku a vyčkával, co se bude dít. Mami ale vytáhla váhu, dala na ni přepravku a něco tam kutila. Pak dala přepravku na křeslo, vypustila Mufku a šla po mně. Sice jsem protestoval, ale mami je šikovná, a tak mě do té přepravky nacpala taky. Vůbec se mi to nelíbilo a na té váze se to tak divně houpalo a vrzalo, takže jsem se pořád hemžil. Mami mně říkala, že si mám lehnout a být v klidu, že to bude rychlejší, ale musel jsem nějak dát najevo, že se mnou dělají něco, s čím nesouhlasím. Nakonec se to přece jen podařilo a výsledek je následující: Mufka 1,93 kg a já 4,35 kg. No, jsme dobře živené micky. Já možná až moc. Ale co mám dělat, když ty koťátkové granulky a kapsičky jsou tak dobré. Máme sice každý svou papací misku, ale Mufka tu svou vůbec nepoužívá a baští se mnou, takže mami nezbývá nic jiného, než podstrojovat i mně. Jen doufám, že nenasadí nějakou dietu, ale myslím, že dokud je Mufinka malá, tak to nehrozí. Jsem optimista.
Tak se zatím opatrujte a já se zase ozvu. Páčko...