Už tu máme listopad

Od té doby, co jsem to práskl na maminku to s tou její „sklorézou“, tak mě k počítači moc pouštět nechce. Dělá dobře, protože bych jinak také napsal o tom, jak tu v noci strašilo a maminka si myslela, že je to táta, který by měl narozeniny, kdyby tu s námi ještě žil.
Od návštěvy tetiček z Prahy je tu klid. Někdy až moc veliký a tak se snažím maminku zaměstnat. Občas jí pěkně proženu po bytě, jindy si zase hraji na mazlíka. Už vím, co na maminku platí. Včera jsem měl pocit, že mě maminka zanedbává, tak jsem nejedl. Seděl jsem u plných misek a koukal jsem, co se bude dít. Maminka mi jednu misku přistrčila před tlamičku a já nic. Stále jsem čekal. Tak nakonec maminka nabrala granule do hrsti a to už jsem se do nich pustil. Pak vzala maminka misku na dvoukřeslo. Já jsem se usadil vedle. Chviličku jsem baštil z misky sám, ale pak mě to přestalo bavit. Začal jsem zkoušet maminčinu trpělivost. Tlapkou jsem vyhodil jednu granuli do křesla a tu jsem pak zbaštil. A znovu. Granulí tam bylo ještě dost, tak jsem takhle pomalu baštil více než půl hodiny. Maminka celou tu dobu misku držela v ruce a přihlížela mému počínání. Nakonec jsem v misce nechal 8 malých granulek a složil jsem se vedle maminky do klubíčka. Když se nechce se mnou honit, tak ať alespoň žije chviličku pro mne.
Venku už to není ono, dneska prší, je brzy tma. Máme tu podzim a tak se chystám k uložení do pelíšku a nabírání sil na jaro.