Bunda nebunda aneb vycvičit dvounožce je tak úsměvné

Ahoj kočičáci. Nevím, jak to jde u vás, ale u nás je to veliká legrace. Rozhodl jsem se, že si maminku vycvičím. Je to tak jednoduché!!!
Jak to mám se servisem při papání, to už víte. Začal jsem tedy zkoušet něco nového. Maminka je velice chápavé stvoření. Na dvounožce docela dost. Ale to se mi také nakonec vymstilo.
Jak tedy začal výcvik?
To se postavím ke dveřím a začnu mňoukat. Maminka nereaguje. Změním tedy mňoukání v zoufalý nářek typ uaúůúůú... a maminka přijde a otevře dveře. Obvykle ještě přidá: „No, tak tedy jo.“ Já vyjdu na chodbu a začnu se otírat o sloupek u schodiště. Maminka otevře skříň a bere si bundu. Jakmile vyjde na chodbu, proběhnu domů, ale až dozadu, do jižního křídla. Maminka si bundu svlékne a zavře skříň. A to je chvíle pro mne: „Mňauúú...aúůúůú...“ „Ne, Maxíku, nikam nepůjdeme, mohl jsi a nechtěls!“ „Jaúůúůúůú!“ „No tak jo,“ a maminka zase otevírá skříň a obléká si bundu. Dneska vydržela 4x. To byl docela úspěch. Obvykle je to 2x a nic. Když jsem začal popáté, šla maminka ke skříni. Už jsem si lebedil, že ten výcvik vyšel, ale ouha. Bunda se nekonala. Maminka vytáhla vysavač! „Jauúúúú!“ to už jsem jenom pomyslel a zmizel jsem ve skříni. Maminka vyluxovala a řekla: „A máš to!“
A měl jsem! Vyvrcholení bylo ještě později. Maminka udělala bráchovi svačinu. Byla tam krásná šunka. Tak jsem dělal loudivé pohledy. A víte, co mi maminka řekla?! „Hele vole, nech toho! My ti taky nežereme tvoje granule!“ To si tedy dovolila.
Nevíte, jestli by ombudsman hájil i zájmy kocouře?
(Prosím vás, netušíte, kde mohla přijít k takovému slovníku?)