A mám to taky za sebou

Mňauky, nějak zanedbávám svůj deníček a přitom se stalo TOLIK nových věcí...
Byla u nás kočičí návštěva - ale o tom napíšu příště.
Co je však důležité, nás, kočičky volá jaro. I když venku ještě sněží, my už to cítíme jinak. Tedy, moji dvounožci říkali, že na mě jaro LEZE. To je ovšem škaredá pomluva, já jsem čistotná kočička a rozhodně mi na kožíšku nic neleze, natožpak nějaké jaro!
Volání jara přiznávám, cítila jsem takové vábení a nutkání, pocit, že něco chci a nevím co. Prý jsem chtěla kocoura, to je nějaký druh kočičky, který neznám. U maminky jsme byly čytři holky a kamarádka Šmudla je taky holka, tak ani nevím, jak takový kocour vypadá. Ale určitě bych ho poznala, tím jsem si jistá. Jenomže tady doma žádný není, tak se mi o něm jen zdálo, o mém kocouřím princi, a když jsem se probudila, volala jsem ho a zpívala pro něj, aby mě vyslyšel a přišel si pro mne. Ani jíst mi nechutnalo, hrát si nebavilo, jen česat a hladit jsem se nechala a snila při tom o svém princi. Pak to na chvíli přešlo, abych za pár dní začala volat znovu. A to už moji lidičkové znejistěli a mluvili o jakési kastraci, že koťátka nechceme (jak - nechceme? ONI nechtějí, já bych je brala!) a takhle se zbytečně trápím. Zdálo se jim sice, že jsem na to v sedmi měsících ještě mladá, ovšem já jsem jim to svým chováním asi usnadnila, protože mě to vábení ne a ne přejít.
Takže jakmile jsem se po víc jak týdnu trochu zklidnila, vzali mě k panu doktorovi. Nelíbilo se mi tam, to dá rozum. A navíc mě tam nechali a šli pryč, zrádci jedni! Dostala jsem píchanec do zadečku a usnula.
Dál už nic nevím, jen jak se mi těžko probouzelo, pořád se mi chtělo znovu spinkat, navlečená jsem byla v takové síťce a nožičky mě vůbec neposlouchaly :-(
Dvounožci na mě byli moc hodní, pravda, skoro mě rozmazlovali a jakoby měli pocit viny za to, co mi nechali provést. Jenomže mi schovali šplhadlo, jakmile jsem zkoušela vylézt na nějakou oblíbenou vyhlídku, hned mi v tom bránili, a vůbec jsem měla pocit jako nesvéprávná. A to mě ještě druhý den vezli někam pryč, k jiným lidem (prý rodiče, lidi totiž svoje rodiče navštěvují, i když sami vyrostou). I tam mě pořád hlídali, když se mi podařilo z té ohavné síťky vyvléci nožičku, hned mi ji navlékli zpátky, no boj to byl veliký. Včera jsem zalezla v nestřeženém okamžiku až dozadu pod postel a svlékla tu ohavnost celou. A hned jsem ji rozcupovala, aby mi ji nemohli znova nasadit, tak aby věděli, darebové! Co ti vyváděli, to svět neviděl - prý že si budu kousat stehy a budu z toho nemocná. No kočičáci, slyšeli jste to? Copak jsem nějaká tentononc, abych prováděla takové věci? No tak mám holé bříško, no. A mám tam bolístku, ale nechám to hezky zahojit a nebudu si škodit, to mě tedy uráží, taková nedůvěra. Já jim dokážu, jak mají chytrou a šikovnou kočičku. I když mi ublížili. Koneckonců, můj vysněný kocouří princ už mi nechybí, papání mi začalo zase chutnat a nějaká koťátka... k čemu je to vlastně dobré, že jo.. mňau!