Cesta od maminky k páníčkům

Dobrý den,
ráda bych se Vám představila. Jmenuji se Bára, Barunka, Baruška a když zlobím, tak i Baruna. Narodila jsem se před sedmi měsíci a měla jsem dva sourozence. Původní páníčkové si mysleli, že jsme samí kluci, tak nám říkali Pankrác, Servác a Bonifác. Ale časem se z nás vyklubaly tři krásné kočičky se sametovými kožíšky.
Bydlely jsme ve velkém domě společně s maminkou. A pak se to stalo! Přijeli cizí lidé, na chodbu postavili krabici a hladili si maminku. Já byla dobře schovaná, ale když sestra vylezla, tak mi to nedalo a taky jsem vykoukla, abych zjistila, kdo to přijel. Pak jsem šla prozkoumat tu krabici. Hupsla jsem do ní, abych ji pořádně očichala a něco mi říkalo, že mě čeká velké dobrodružství.
Ti cizinci mě vzali i s krabicí a jeli jsme dlouhou dobu někam do neznáma. Já vám teda povím - myslet si, že budu celou cestu v krabici - co je to za nesmysl?! Tolik nových věci, které musím očichat a prolézt.
Když jsme konečně dorazili domů (teď už je to můj domov), čekala mě strašná spousta práce. Prvně jsem se musela vyčůrat (cesta byla opravdu moc dlouhá). Pak následovalo prozkoumání bytu. Nejvíce ze všeho mě zajímala ta věc v té kleci. Strašně vylekaně se to na mě dívalo. Já to chtěla prozkoumat, ale noví páníčci mě tam nechtěli pustit. Prý je to papoušek jménem Korišek, kterého nesmím zlobit. Ještě nikdy jsem žádného papouška neviděla! Neměl žádnou srst ani přední tlapky, jen takové malé nožičky, na kterých se snad ani nemohl udržet! Když jsme se oba trochu rozkoukali, vypustili toho Koriška z klece. To vám byl vítr!!!Vůbec nechodil po zemi, ale lítal hrozně vysoko, až mě z toho bolelo za krkem. Občas jsem za ním chtěla vyskočit a hrát si (hlavně s jeho červeným ocáskem), ale on hned uletěl pryč. Pak už byl večer a já se strašně těšila do postýlky. Byl to móóóc dlouhý den.
Tak to byl můj první den s novými páníčky. Teď už jsem s nimi pátý měsíc a mám je moc ráda. Dávají mi samé dobrůtky – dobré granulky, každý den masíčko, občas i kremáček nebo sýreček. A když jsem moc hodná, tak dostanu i smetánku. Hmmm, to se pak olizuji i za ušima. Občas mě s sebou berou i na návštěvy. Dají mi takové pásky přes bříško a kolem krku a jde se. Jenže mě se to vůbec nelíbí. Sotva vyjdeme z teploučka, tak šlápnu do něčeho bílého, co strašně studí. Brrr, i teď je mi zima, když si na to vzpomenu. A protože panička ví, že se mi to vůbec nelíbí, tak mě strčí do batůžku a už se zbytek cesty nesu. Občas jim trochu zpívám, aby ta cesta rychleji utíkala.
Ale doma je mi stejně nejlépe. Když jsou páníčci v práci, tak spinkám nebo pozoruji papouška. Když přijdou z práce, tak si spolu všichni hrajeme. Jen teď nemám moc dobrou náladu. Ozvaly se mateřské pudy a tak jsem začala volat nějakého ženicha. Žádný tady v okolí není, tak se snažím co nejvíce křičet, aby mě slyšeli i v sousedství. Ale slyší mě akorát páníčci. Začali mluvit o nějakém panu doktorovi. Už teď se začínám bát, protože když jsem u něj byla naposledy, dostala jsem takovou nepříjemnou včeličku do zadečku. Moc to nebolelo, ale nelíbilo se mi to. Ale třeba to nemyslí vážně. Uvidíme…