Dneska jsme se poměli

Jistě si vzpomínáte, jak jsem před nedávnem psal, že umím lézt pod pokličky. Naši dvounožci to vědí, ale vzhledem k tomu, že se delší dobu nic podobného nepřihodilo, nebyli dnes jaksi ve střehu. Asi si neuvědomili, že kocour je ve střehu pořád, i když tak nevypadá.
Takže tati upekl kuře, krásně do zlatova a do voňava, křidýlka a stehýnka samá chuť. Mami už měla každou chvíli přijít z práce, tak tu upečenou dobrotu přikryl, že si dají spolu večeři. Při tom přikrývání byl docela důkladný: dal utěrku, aby se nezapařilo, pak velké masové prkénko a navrch ten největší a nejtěžší hrnec. Pozoroval jsem to z výšin svého stanoviště a předstíral nezájem. Tati se pak zavřel do pokoje, asi louskat křížovku. Já jsem chvíli počkal, jestli se nevrátí, a když byl klid, povolal jsem Mufku a zahájili jsme ofenzívu. Společnými silami jsme kousek odsunuli to prkénko, Mufka zalovila tlapkou a vytáhla si jedno stehno, já to druhé. To vám byla dobrota! Musím uznat, že tati péct kuřata umí. Jedno stehno jsme spořádali celé, z druhého půlku a pak nastala šílená mela. Tati se přišel podívat, jestli je všechno v pořádku. No, podle jeho názoru nebylo. Dostali jsme takovýho sprďáka, na jakýho dlouho nezapomeneme. Ale napapkali jsme se dobře. Jen mám trochu obavy, jestli jsme to nepřehnali. Tati pořád brble, a to už je dost pozdě večer, a vůbec mě nechce pustit za sebou pomazlit. No, musíme být zase chvilku hodní, aby ho to přešlo.
Tak čauky mňauky,
zdraví Fridrich a Mufka, dobře najezené kočičí komando.