Velký postrach

"Je hezky, jde se ven!"
Tak tahle věta je předzvěstí veliké zábavy. Dostanu kšírky a vodítko a s mamindou se vydáváme na procházku. Nedočkavě sedím u dveří a sleduju, jak se panička obouvá a obléká. To si nemůže víc pospíšit?
Na mém oblíbeném místě je tolik věcí ke zkoumání. Ale ani cesta není špatná.
Slabomyslný kokršpaněl (už od pohledu se to pozná) utekl, sotva jsem se naježil, na lokálního krysaříka musím navíc zavrčet. (To jsem se naučil od nevrlé tety Fifinky, kterou má má lidská babička.) A zvládám to vážně bravurně. Vrčení je hluboké, temné a děsivé. Prohnout se umím taky báječně, jsem dvakrát tak vysoký. Ještě trochu prsknout, sklopit uši a zasyčet...
Jo, jsem DOBREJ!!! ("A taky skromný," dodává panička.)
Poslední mou kořistí se stali dva zlatí retrívři. V přesile dva na jednoho mě překvapili u zdi domu. Naježil jsem se, zasyčel... a nic.
Otrlí chlapíci. Musím přidat.
Nafoukl jsem si hrudníček, takže jsem nebyl jen dvakrát tak vysoký, ale i dvakrát tak široký, a zavrčel jsem. Povedlo se mi to. Psiska nervózně ustoupila o tři metry a začala vyděšeně štěkat. Připravil jsem se k boji a ... jejich páníček s mou paničkou mi to zkazili. On si odvlekl své dva ubožáky a maminda mě zvedla do náruče. Usoudila, že je čas k odchodu, to když uviděla tři další psy na obzoru.

Cestou zpátky nás objevily čtyři děti, tak pět až sedm let, a chtěly si mě hladit. Jenže já, rozpálený neuskutečněným bojem, jsem zavrčel i na ně. Dva svišťové se rozbrečeli a utekli, dvě zbylá statečnější děcka ustoupila o dva metry.
No co na mě maj co šahat, když chci bojovat?!
Panička přidala na rychlosti. Že by s tím měla co dělat rozhořčená maminka dvou uplakánků? Taky se s ní měla poprat, pomohl bych jí.

Sotva jsem byl doma, veškeré napětí ze mě opadlo. Páníček něco štrachal ve spíži a já to musel jít zkontrolovat (Něco pro mě bude taky?).
Předl jsem na celý byt a mazlil se jako o život. To abych dokázal, že nejsem žádný bojový kocour, ale profesionální mazlík a miláček.

Ale pořádný boj... někdy... se psem...