Valentýnek poznává svět

Včera to bylo podruhé, kdy se Valentýnek vydal na vodítku před dům poznávat svět. Je to už velký kluk, ale vodítko jsme koupili nedávno. Co nás k tomu vedlo? Prostě už se nedalo poslouchat to věčné žalostné mňoukání u zavřených dveří ven z bytu.
Bydlíme vysoko a na chodbě za zábradlím je hlubokánská šachta. Valentýnek vždy nahlížel mezi tyčkami zábradlí na tu hloubku a jistě přemýšlel, co tam dole asi je.
Poprve jsme si vyšli spolu před týdnem. Až před dům v náručí, pak hupky na zem!Večer voněla tráva, stromy a po nedaleké silnici svítila prjíždějící auta. To bylo něco! Valentýnek byl jako očarovaný. Nevěděl, jestli má prvně vlézt pod schody, nebo se rozběhnout ke keřům. Vůbec se nebál. A když ano, tak jen trošičku. Poznala jsem to jen podle svěšeného ocásku. Ale hrdě se vydal na průzkum travou, pak chodníkem, pod stromy.
Pomalu, s přestávkami, jsme obešli celý blok. Na dětském hřišti si hrály dvě sestřičky. Přiběhly, sotva nás spatřily.
Jéé, ten je veliký! A chodí jak tygr, ne, jak pardál!
To už Valentýnek mířil přes trávník k toulavé strakaté kočce. No, co bude? Valentýnek zalehl za vyšší stébla a čekal. Kočku naposled viděl u své maminky. Kočka ho také zahlédla a strnula. Pak se připlížila poblíž a s vyceněnými zoubky zasyčela. Pché! Asi si pomyslel Valentýnek, protože se zvedl a s ocáskem nahoru majestátně odcházel pryč.
Že by mu kočka "nevoněla"? To poznáme příště. Jistě ji zase potkáme. A teď už měl Valentýnek procházky tak akorát. Zamířil ke schodům k našemu domu. A pak to bral pěkně rychle až k našim dveřím. Někdy po setmění budeme procházku opakovat