Osudná pixla I

Dali jsme si do galerie fotku s názvem Osudná pixla, tak to musíme vysvětlit. V té pixle si nás naše člověčice přivezla na kole koncem června. Byli jsme mrňousové, ale pro jistotu nás přikryli utěrkou a převázali provázkem. Pěkně jsme v té pixle vřeštěli, protože jsme nevěděli, co se to s námi děje. Ale naštěstí jsme byli přivezeni na pěkné místo, kde se nám člověčice věnovala. Ta pixla pak zmizela, ale včera jí člověčice zase vytáhla a že nás s ní poveze k vetovi. Tedy ponese. Nechce se jí totiž tahat přepravku, je moc těžká. Tak jsme se nesli, koukali ven a líbilo se nám, že nás lidi okukují. Ale u veta to dopadlo úplně jinak, než jsme čekali. Měli jsme dostat ďobanec proti kočičím nemocem. Jenže té Maxíkově přítulkyni se pořád na nás něco nezdá, a tak poprosila zvířecího doktora, aby se nám podíval do uší. Tedy hlavně mně, Agimu. Doma mi totiž pořád dolovala z uší pěkný binec. Pan doktor to špínu nabral, kouknul se přes mikroskop a ouha. Tam se ukázali takoví malinkatí „tfujtajblíci“. Tak jsem dostal injekci proti těm půtfůrkám. Když už jsme byli skoro na odchodu, tak si dvounožka vymyslela to samé pro Koka. Ten měl uši zdánlivě čisté, ale dopadl stejně. Fuj! To jsme byli odparazitování hned po příchodu do nového domova a pak ještě jednou. Ale ta pasta prý na ušní „potfory“ nezabírá. Tak nás za 11 dní čeká další ďobanec. K velikému smutku člověčice, protože se těšila, že se nás už brzy zbaví. Tak musíme počkat (což sice netěší člověčici, ale nás jo). Pak ale budeme úplně čistí, bezparazitoví. To je dost! Krásně se nám vyhlazují chloupky, takže když nás někdo pohladí, zdá se mu, že hladí samet. Nevýhodou těch uší pro nás je to, že člověčice s námi bojuje a vyhání nás z postele. Řekla, že nás na noc zavře do koupelny. Ale to je tak malý prostor, že nám to nedokázala udělat. Tak se do vany nakonec chystala sama. Bylo nám jí líto, proto jsme slezli a stočili jsme se do klubíčka pěkně u bříška a byli jsme hodní až do rána.
Teď si to ale vynahrazujeme. Lítáme tu jako šílenci. To aby si domácí nemysleli, že když jsme byli dva dni hodní, že budou mít klid. To tedy ne! Pereme se, přetahujeme se o pixlu. Taháme noviny a nejvíc člověčici rozčilujeme, když vybírá záchůdek. To je pro nás totiž zábava. Chytáme lopatičku, drápeme na igeliťák... Prostě jsme malí divoši. A pak také vaření. My moc rádi u všeho asistujeme. Sporák je stále samá naše ťápota. Dneska jsme tedy skončili zase ve vaně, abychom při vaření neasistovali. Jednak se člověčici nelíbí, že všechno musíme olíznout, a druhak to, že bychom se mohli opařit. Do té koupelny nás ale zavřela opravdu jen na nejnutnější chvíli. Pak jsme si dali konečně říct. Koko usnul v ptačí budce a já chrním člověčici na klíně. Pixla leží uprostřed kuchyně, ale zpátky do kůlny už v ní nepojedeme. Koko už má svojí novou člověčici v Praze a o Agim se rozhodne v pondělí. No, když to jinak nejde...
A co se stane s pixlou? Asi skončí v plastech a bude recyklována. Tím pak skončí naše trápení. Už nás v ní nikdo nikam nebude přenášet.