Jak jsme našli Kačenku

Čauky,
tohle vám prostě říct musím. Byl u nás na návštěvě taťkův bratranec Michal a ... no samozřejmě, že si tu naši malou mícu hned zamiloval... já se od něj držela dál. Když odcházel, taťka ho šel vyprovodit. No a když se vrátil, tak říká mamce: "Na chodbě je kočka". Mamka je správná kočkařka a tak se šla hned podívat, co že je to venku a odkud to může být... no, kočka bych to zrovna nenazvala. Srovnatelná byla jen s Garfieldem. Taková tlustá, mourkovatá micina. :) Mrňavá Akirka z ní byla celá pryč, tak jsem na ni prskala, aby si dala pozor, s kým se kamarádí. Mamka se vydala po domě zjišťovat, čí kočka je, protože věděla, že další spolubydlící už nechceme. Jenže to nebylo tak snadné, nikdo o kočce samozřejmě nevěděl. Tak mamka sedla k počítači a napsala: "Našla se kočka, dobře živená, mourovatá" připsala tam kde je kočka v azylu a své telefonní číslo a vylepila papír v každém patře i na vchodových dveřích. A nedělo se nic... už jsme se všichni chystali ke spaní, když zazvonil mobil... paní přišla za chvilku a hned, jak viděla to tlusté stvoření, začla obdivuhodně šišlat "Kačenko, Káčo, pojď, půjdeme domů". Mamka se bavila, že se kočka jmenuje stejně jako ona sama... A tak jsme se zkamarádily s Kačenkou. Paní říkala, že má ještě jednoho, myslím, že kocourka. Hlavně, že nejsme jediné kočky v domě, to je super... a když Kačenka zase uteče, aspoň už ví, kam má jít... :))))