Pán domu, ehm, bytu

Mňaujo, tak už je to jisté. Vyrostl jsem a stal jsem se nepopiratelným vládcem domácnosti.

Moji lidští rodičové si na mě zvykli tak, že jsem se stal nejhýčkanějším tvorem doma (v zásadě je to mé povolání na plný úvazek, nechat se muckat). A co víc, babička loudí, aby mě směla hlídat. Ale od začátku.

Maminda s taťuldou (ti lidští rodiče) odjeli v létě na dovolenou. Aby si to užili a nemuseli se o mě strachovat, jel jsem na dovču taky. Za babičkou. A protože jsem roztomilý a krásný kocourek-miláček, moje bábinka mě samozřejmě hýčká a vůbec se mnou zachází královsky - tak jak to samozřejmě má být. Dovolí mi úplně všechno. (Maminda říká, že takhle jde celá výchova vniveč.)

Takže když mi dovolená skončila, přivezl jsem si do Prahy několik nových zvyků.

1) postýlka
Tak ta už je moje. Paninku tam vznešeně trpím a toleruji, protože potřebuji někoho, kdo by mě v chladných nocích zahříval.

2) doupě
Pod postelí je takový klid, lidi tam lezou jen výjimečně, ale pravidelně tam strkají takovou hučící rouru, která do sebe nasává prach a moje chlupy. To mě ale vážně štve. Na druhou stranu, moc príma se na ní jezdí.
Pod postelí je proto to nejlepší místo na schovávání různých věcí. Zrovna onehdy, paninda dostala dopis (moc hezky šustil), kde byla nějaká plastiková kartička. Byla z ní celá pryč, psala na ni, pak telefonovala a držela ji v ruce a nakonec si ji dala do takového průhledného, šustivého a klouzavého obalu. Byla to KRADNITNÍ karta, což znamená, že jsem si ji prostě MUSEL prohlídnout, ukrást a schovat do doupěte, sotva na chvíli odběhla k telefonu.
No, měli jste vidět, jak vyváděla, když se vrátila ke stolu a ten kousek umělé hmoty byl prostě FUČ! A já samozřejně nikde v dohledu (předtím ani potom, tudíž absolutně mimo podezření). Nakonec v zoufalství nakoukla i pod postel, kde jsem seděl v pelíšku, s kartou pod tlapkou. To bylo tóčo!
Vynadala mi, vytahala mě za zátylek (jsem už velkej kocour, tak co mě tahá jako kočičí máma svoje kotě, to je vážně ponižující).
To jsem provedl něco móóc ošklivého, že? Zastyděl jsem se. A že se stydět umím, každý se nade mnou za chvíli ustrne a odpustí mi:-)

3) sporák
Nikde se nespí líp než na sklokeramické desce. Jen občas začne pískat a občas se začne moc pěkně zahřívat. Jenže v tu chvíli přiletí panička jak tornádo, popadne mě a celé to prima zařízení vypne. A pak vynadá taťuldovi, že zase zapomněl vypnout sporák.
Jenom nevím, jak vypadají česnekový kalhotky?

4) televize
Miluji ji. Běhají tam maličký lidičky a zvířátka a dělají nejrůznější zvuky. Vydržím na ni koukat donekonečna. Jen jedno mi vadí. Každý sedmý den (ne-děle, když lidi nic nedělají, zato však já ano, protože jsem mazel na plný úvazek:-) tam dávají takový divný pány, co se hádají a plkají o ničem, nejsou tam ani rybičky, myšky nebo aspoň tanky a letadla. Ti mě vážně štvou a já na ně za to na oplátku útočím. Taťka se směje a fandí mi se slovy: "Trhej Škromacha! Zabij Paroubka! Přines Langra!" atd. atd. A pak mi dá bonbónek.

Tohle jsou mé nejnovější zvyky, kromě toho posledního, kdy stačí, aby si panička sedla, a v tu ránu mě má na klíně, protože se chci mazlit a nechat drbat na bříšku a tvářičkách. Zjistil jsem, že nejlepší místo pro tuhle činnost je na záchodě, protože odtud neuteče, nebo při televizi, to je pak zase nadlouho.

Stal jsem se nepopiratelným vládcem domácnosti. Sametovou tlapkou chlupatého tyrana řídím běh života obou mých dvounožců, kteří se musí točit jenom kolem mě. (Jak jinak!) Je to vážně fajn. Zkuste si to i vy ostatní!