Dobrodružná výprava do lesa

Dnes byl výjimečný den.
Nejenže bylo prvního máje, ale Ringo byl poprvé na velké dobrodružné výpravě v lese. Vyrazili jsme dopoledne, bylo krásně, svítilo sluníčko a jen trošku foukal vítr. Do lesa je to od nás kousek cesty a tak jsme Ringa vzali do tašky, takové té co se v ní vozí pejskové. U nás se v ní vozí Ringo. Někdy se snaží vyskočit, ale vesměs je rád, že se nosí, a když se lekne, má se aspoň kam schovat. Když už jsme byli blízko, Ringo už to nemohl vydržet a tak jsme ho pustili z tašky ven.
Stáli jsme na kraji lesa, nebo spíš menšího lesoparku, kde vedla spousta cestiček a všude byli ptáci. Asi jich bylo na Ringa moc, protože se nejprve dlouze rozkoukával a všechno si očichával. Taky sem tam chodili nějací pejskové. S jedním by se byl i skamarádil, ale pejsek byl do kamarádění až moc hr a tak z toho nic nebylo.
Dost dlouho Ringo nevěděl, kam by se chtěl vlastně projít, myslím, že se trochu bál toho, jak je ten les velký. No nakonec se rozhodl a cupital vedle nás jako pejsek, občas se zastavil, aby si ukousnul nějakou tu lesní travičku a pak zas zkoumal pachy, které tam zanechala jiná zvířátka. Pak se zastavil a nevěděl coby. Mňoukal a tak jsme si mysleli, že je už unavený a chce jít domů. Vzali jsme ho tedy do náruče, ale to zas ne, nechtěl, a tak byl zas na zemi. Chtěl jít domů po svých. Tak jsme šli po svých. Zírali jsme, s jakou obdivuhodnou schopností přecházel z jedné cestičky do druhé tak, aby neztratil směr podél lesa. Vyhýbal se všem kořenům a křoví. Asi si nechtěl ušmudlat kožíšek, vždyť víte jakou dá práci. Tak jsme tak šli, Ringo se někdy až rozběhl, jak spěchal, nejspíš se těšil na svou pozorovatelnu na okně, na které si klidně může i usnout.
Najednou však cestička skončila. Napojovala se na velkou lesní cestu, která ústila u silnice. Když jsme chtěli domů, museli jsme přes silnici. A protože hodné kočičky přes silnici nosíme, aby je nezajelo auto, když se leknou, popadli jsme Ringa a běželi na druhou stranu, kde lesopark pokračoval. Tam si zas Ringo mohl dělat, co chtěl. Šli jsme pořád dál, domů. Ringo se ani nikde nezdržoval. Ale najednou se zaseknul a utíkal zpátky. No jasně, byl tam ptáček na malém modřínu, který se ještě držel ve staré zarostlé školce. Věděli jsme, že Ringo na strom klidně vyskočí, ale nikdy nešplhal moc vysoko, a tak jsme se nijak nevzrušovali a jen ho pozorovali. Jenže on se rozběhl, vyskočil a šplhal dál. Najednou už nám byl nad hlavou. A ještě neměl dost, zas byl o kousek výš. Podařilo se nám ho vodítkem zastavit ve výšce, která už značně přesahovala naše lezecké schopnosti. Začali jsme na něj mluvit a přemlouvat ho, aby šel dolů. On nám rozuměl a snažil se, ale větve modřínu byly tenké a slabé. Visel tam přes jednu větev, na kterou jsme ale my nemohli dosáhnout. Tak se snažil dopředu, dozadu, nic nešlo. Až Filipa napadlo chytit tu větev na konci, stahnout ji dolů a Ringo se tak svezl jako na klouzačce do naší náruče. No to tedy bylo dobrodrůžo. Ringo byl trochu pomatený a tak chvíli šel, chvíli se zastavoval, až jsme uznali za vhodné ho naložit do tašky a odnést ho domů. Protestoval jen zpočátku, ale pak se uvelebil a nechal se donést až domů. Když jsme odemykali dveře, dral už se zas ven, nemohl se dočkat, až bude zase doma a my nakonec taky.