Jak se loví uprchlice

Právě jsem celá schvácena dosedla k počítači, abych vám hned vylíčila, co se u nás právě stalo. Jaffa a Beatka jsou v dílně, tedy spíš na půdě. Svítí sluníčko, venku už se dnes běhalo, no a proto, že jde Jaffa navečer k panu doktorovi na čištění zoubků, bylo probíhání kolem poledne ukončeno, aby byl kocourek uklidněný. Byl na louce, u slepiček, číhal v tujích. Beatka také číhala, zkoušela zase svojí díru utíkačku, ale byla včas polapena. No a ta naše nejhodnější kočička, naše Hanina, ta byla jen chvíli na nádvoří, prošla se kolem plotu a potom seděla na okně.

Protože mi při tom předvánočních úklidu bylo horko, otevřela jsem si ho na chvíli. Hani tam seděla dál, nadechovala se svěžího prosluněného vzduchu a mě vůbec nenapadlo, do bude následovat. Přešla jsem do kuchyně, drhnula sporák, dlaždičky a nějak se pořád přemlouvala, abych už vzala to těsto a začala ho vykrajovat. Také vás to slunečné počasí odrazuje od pečení cukroví? :-) Pak jsem si na Haninu vzpoměla. Kde je? Vyšla jsem na dvůr, volala, šla na zahradu, volala, šla jsem se podívat z okna od půdy (to je osvědčená metody při hledání Jafouše), nikde nic. Vrátila jsem se domů, prohlédla všechny Hanky úkryty, pod postelí, na parapetu, na křesle, pod lavicí... Prohlédla jsem skříně, koupelnu, dokonce i do sklepa jsem se podívala... A zase ven, před dům, za dům, za tuje, pro jistotu opět i na tu půdu, jestli jsem neměla náhodou sluneční slepotu... Nic. Jen od sousedů bylo slyšet rozčílené volání sýkorky. To už se tak člověk naučí, slyším občas i "trávu růst". Ale u té hodné kočičky mi to přišlo nepravděpodobné. Nejhorší je hledat červenou tečkovanou kočku v neposekané suché trávě, kterou mají v sousedství na zahradě. Ale ta sýkorka!!! Zase volala, jako když upozorňuje ostatní na vetřelce.

A byl tam! Byl tam červený tečkovaný tygr! Mám nohy celé popálené od kopřiv, jak jsem se tam prodírala. Ona mě totiž ta dareba uviděla, zkusila se protáhnout plaňkami v plotě, ale protože není žádná nudlička, nešlo to. Tak to vzala kolem plotu zase do té vysoké trávy. Házela jsem kamínky, jako že myšky, čičíkala jsem jako o závod, ne, ona domů nejde! Dokonce chtěla vylézt na starou jabloň, ale zastavila jí na větvi pověšená zelená hadice (kdo ví, jestli to nebyl v jejích očích had!!!). No a dál do té trávy. Tak mi nezbylo nic jiného, než vykopnout plaňku, protáhnout se plotem a naší uprchlici předběhnout, zastavit a vrátit tam, odkud přišla! Než jsme s Žofinkou došli na dvůr, už stála u dveří a tvářila se, jako že to je strašné, jak dlouho tu musí čekat! Potom sebou plácla na chodbě a byla ještě uražená, že jsem jí překazila takovou pěknou výpravu. Teď tu leží na svém oblíbeném parapetu, schoulená do klubíčka a dělá, jako že to tak bylo už od rána. Co si to vymýšlím, že je uprchlík :-))

Ty jedna darebo, od tebe bych to tedy nečekala!