Myšoňova prohra

Tedy, to vám musím napsat.! Představte si, že se mi v tom novém domě začíná líbit. Je tady toho k prozkoumávání... Včera jsem vyrazil do patra. To bylo něco! Dneska jsem se tam vydal znovu. Moje přítulkyně za mnou vyběhla, aby zavřela ložnici. Tam prý nemám co dělat. Ale vyzrál jsem na ni. Tu ložnici zavřela. I se mnou! Pak si šla něco koupit a když se vrátila, tak slyšela mňoukání. Chachá! Lítala po celém domě. Ale to už jsem byl pěkně potichoučku a čekal jsem, co bude. Trvalo jí to pěkně dlouho, než mě našla!
Prý do patra nesmím vůbec. Tam nechodí ani ty zdejší kočky. Tak to jsem zvědav, jak mi to chtějí zakázat :).
Deníček jsem však otevřel proto, abych si zapsal své veliké vítězství.
Víte, my máme takový byteček v suterénu. Je to vlastně přízemí, ale to tak vypadá jen zvenku. Okna nám vedou na zahradu a já můžu pěkně ven. Ale do pokoje se musí dolů po schodech.
No a včera večer jsem tam uviděl MYŠ. Maličkou, šedivou, s korálkovýma očima. Tak to tedy ne, myšoni. Tady bydlím já! Pořádně jsem zavrčel a skočil. Chňap, myšoň byl můj. Nestačil ani zapištět. Pak se mi vysmek a šup na schody. Já za ním. A zase hup dolů! Řeknu vám, byla to pěkná honička. Takhle dlouho jsem se už nenalítal ani nepamatuji.
Myšoně jsem zakous a položil jsem ho přitulkyni k botám. To bylo radosti a mazlení! Dokázal jsem, že jsem přeci jenom myšobij. Mám radost.

(Jo a jen tak mimochodem, ten myšoň byl plyšový :). Ale o tom prosím ani muk.)