Jak jsem se stěhoval

Konečně jsem se naučil tlapkovat na klávesnici. Zatím mě packy moc neposlouchají, tak budu psát málo.
Jednou, když u nás bylo veselo - Vizovické trnkobraní, bylo to koncem srpna - se u nás objevili nějací cizí lidé. Moc jsem s nimi kamarádit nechtěl, ale kluk vypadal hezky... myslím, že jsme si podobní. Modroocí fešáci :o) Chvilku mě tam lákali na šňůrku a různé jiné hračky. Když jsem se s nimi začal trochu kamarádit, tak toho využili a nastražili takovou bedýnku. Jsem hrozně zvědavý a tak jsem do ní vlezl... a spadla klec, kočky a kocouři! Normálně mě tam zavřeli. Zpočátku mi to moc nevadilo, ale když jsem se v tý věci začal vzdalovat mamince a tetě a ségře a páníčkům, začalo mi docházet, že se něco děje! Pak mě dali do auta a vyrazili... Moc jsem plakal, opravdu moc. Když jsme míjeli značku Brno, tak jsem to vzdal. Věděl jsem, že je vše ztracené. Když jsme přijeli do mého nového domova, zjistil jsem, že zas až tak špatné to asi nebude. Krásný záchůdek hned v chodbě, všude spousty hraček a toho jídla! Zvykl jsem si hned. Bavilo mě zkoumat, jak jsem už psal, jsem opravdu hooodně zvědavý. Jsem tak zvědavý, že si myslím, že jsem ze všech nejzvědavější.