Zkoušejí snad, co vydržím ?

První den v novém domově si budu pamatovat hodně dlouho, možná navždy... Nepočítám večer, co jsme přijeli už za tmy a já jsem za chvíli usnul. I noc byla docela dobrá, byl jsem ve velkém pokoji, kde spala i panička. Na záchod i k mističkám kousek. Docela často jsem se budil, protože jsem byl zvědavý a chtěl všechno prozkoumat. Panička se bála, že budu mňoukat po mamince, brášcích a sestřičkách. Některá koťátka to prý dělají. Moje menší ségry teď možná brečí, napadlo mě. Měl jsem sice na krajíčku, ale já to zvládnu, jsem přece kocour! Paničku tedy občas vzbudilo jen to, když jsem hupl z gauče na zem, nebo s něčím rachotil. Nevěděl jsem, kde se mám pořádně uvelebit, a tak jsem ležel chvíli tu, chvíli tady...

Všechno nastalo hned ráno. Jsem roztomilák, jak říká panička, malý páníček nemohl odolat a neustále mě choval a nosil. Nebyl jsem totiž ani zalezlý pod gaučem (tu skrýš jsem objevil až později), ani před ním nikam neutíkal. Měl jsem totiž opět prozkoumávací náladu. A pak malý páníček dostal ten šílený nápad a paničku k němu nakonec přemluvil. Že mě na krátkou cestu autem, kterou museli absolvovat, vezmou s sebou a bez přepravky! Postrojek mi nevadí, takže usoudili, že to bude moc prima. S mazlíkem na klíně...

Cesta měla trvat jen sotva čtvrt hodiny. Hned po chvíli jízdy ale panička věděla, že to nebyl vůbec dobrý nápad. Já byl hrůzou celý bez sebe, to přiznávám. Lezl jsem, kam jsem mohl i nemohl... drápal jsem se na okno, pod sedačku... všude! Chtěl jsem ven! Zkušejí snad, co vydržím? To už jsem opravdu i brečel. Panička řídila, nemohl jsem dopředu, kam jsem taky chtěl. Malý páníček mě držel, ale neudržel. Dost jsem ho podrápal, takže jsme už pak ječeli spolu...

Panička se proto zaradovala, když jsem zalezl na zem za sedačku a na chvíli ztichl. Myslela si, že jsem si už zvykl. Ale co si myslí dvounožci jsou kolikrát úplné nesmysly... Hezky jsem se na podlaze auta přikrčil a vykakal se tam...

V téhle hrozné situaci není žádná ostuda, co jsem provedl. Panička mě ani nehubovala, teď se celé příhodě dokonce směje. Jen nos si prý zacpat nemohla, protože musela držet volant. Mně ale do smíchu není ani trochu, když si na všechno vzpomenu. Navíc jsem hned první den zjistil, že panička o nás kočandách a kočičácích vůbec nic neví!

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama